Zuzana Liová pojímá ve svém filmovém debutu Dům životní sny tak, jak je známe ze zkušenosti - jako křehké vzdušné zámky, jež si stavíme třeba celá léta, aniž bychom si dokázali odpovědět na to, zdali nepředstavují již jen setrvačnou umanutost a sebeklamnou idealizaci. Pohrává si s motivem tvorby čehosi materiálního, která nás přibližuje ke splnění našich snů, anebo nám je nahrazuje. Autoritativní otec Imrich staví své dceři Evě dům hned vedle vlastní chalupy, protože touží žít s celou rodinou pohromadě na jednom pozemku. Budoucí maturantka Eva tátovy sny sdílela v dětství, nyní však shromažďuje peníze, aby mohla opustit domov a začít kariéru au-pair v Londýně. Nové pouto k rodné vsi však Eva nachází v novém učiteli angličtiny Jakubovi, s nímž se intimně sblíží.
Dům je orientovaný především na lidský rozměr - na postupné budování postav a jejich vnitřních pnutí mezí osobním egem a požadavky, plynoucími z příslušnosti k rodině či vesnické komunitě. Hrdý otec, který nezapomíná ani sousedské křivdy sahající tři generace do minulosti, neposkytuje příliš prostoru ke smíření s příbuznými, s nimiž by zároveň nejraději žil pod jednou střechou. Eva musí hrát v kostele na varhany, jezdit ze školy v přesně stanovený čas a pomáhat na stavbě, ale málokdy se přitom nedopustí ničeho, pro co by ji otec nemusel kárat. Přestože je svobodná, na svých milostných schůzkách prožívá vzrušení z překračování mezí, ale i provinění, jako by byla otci s novým přítelem “nevěrná“.
Těžištěm filmu jsou vynikající herecké kreace. Sledujeme postavy, které jako by byly se specifickou lokalitou vesnice skutečně srostlé, přestože z nich nesálá nadšení, že zde žijí. V komorní studii mezilidských vztahů nechybí metaforická obraznost, připodobňující blízkost, či distanci mezi postavami ke stavu jejich budov (hořce působí situace, kdy Imrichovu léta nedokončenou novostavbu pro starší dceru Janu, zamýšlenou jako gesto otcovské lásky a pozvánku k rodinnému soužití, předstihne Janin manžel obyčejným odkupem a znovuotevřením opuštěné samoobsluhy, na jejíž stěnu přepevní okázalý štít s Janiným jménem - jako by některé vztahy byly něčím instantním a fasádovým, zatímco jiné je třeba těžce a dlouho budovat).
I přes rozpohybované rámování nepůsobí obraz syrově jako v dokumentárních záznamech. Liová má cit pro barvy, do nichž své postavy i prostředí vesnice halí. Vizuální ladění do chladných barev koresponduje s počáteční teplotou vztahů i zimního počasí, přecházejícího v jaro. Film věrohodně směřuje k postupnému oteplování a k negaci stereotypů, jež jsme mohli vidět na počátku nejen Domu – stereotypů, že mládež je zrozena jen k rebelství, že vesnice je prostor neslučitelný se štastným životem, že kněží si se svými farníky vyměňují jen předpisové fráze. Ale kdo ví - možná že jde jen o prchavé opojení a s příchodem nové zimy postavy opět přehodnotí své sny, jak už to v životě bývá.
__________________________________________________________________________________________________
Dům (Dom, SR/ ČR, 2011)Režie, námět, scénář: Zuzana Liová. Kamera: Juraj Chlpík, Jan Baset Střítežský. Střih: Anna Ryndová, Maroš Šlapeta. Hudba: Walter Kraft. Hrají: Miroslav Krobot (Imrich), Judit Bárdos (Eva), Taťjana Medvecká (Viera), Marián Mitaš (Jakub), Lucia Jašková (Jana), Marek Geišberg (Milan), Jana Oľhová (Milanova matka), ad.
Žádné komentáře:
Okomentovat