Alice Nellis se po filmu Mamas & Papas (2010) navrací ve své novince Perfect Days k tématu rodičovství, tentokrát však s komediálním odstupem. Svobodná a úspěšná majitelka kadeřnictví a telebrita Erika (Ivana Chýlková) právě dospívá k přehodnocení životních priorit: zoufale si uvědomuje absenci rodiny a zatouží po dítěti. Ve svých 44 letech se sama přirovnává k dítěti, které neví, co bude dělat, až jednou vyroste, čímž vystihuje proces omlazování společnosti a jejího ducha v době, v níž je snazší hrát si na kariéru, než dozrát do zodpovědné rodičovské role před menopauzou.
Protože mateřský pud plodné, finančně nezávislé, sebevědomé a atraktivní ženy, která „může mít každého muže, na kterého se podívá“, není tématem slibujícím závažnější konflikty a neúspěchy, uchyluje se Nellis k absurdním komplikacím a vykalkulovaným nahodilostem. O bývalého manžela (Bohumil Klepl), s nímž má dosud dobré vztahy, nestojí Erika v okamžicích, kdy o ni má zájem on, a naopak. Bary a kluby, které navštěvuje, se hemží dvacátníky, jako by žila v nějaké alternativní Praze, kde lze navázat jen nevážný vztah se zajíčky a žádostmi o otcovství konsternovat jen gay kamaráda Richarda (Ondřej Sokol). Sokolova kreace pak odráží další z řady představ, na nichž film staví svůj realismus: jak běžný gay vypadá a jak se projevuje. Sokol v sobě syntetizuje přirozený výraz člověka, na němž není jeho orientace znát, s obligátní paletou zženštilých tiků. Z takové hybridizace různých fyziognomií je cítit kompromis mezi snahou oprostit postavu gaye od zobrazovacích klišé a potřebou ponechat jí zaručené komické rysy. Pokud chce Nellis prokázat jakousi službu gayům, pak je to služba medvědí, přesně v souladu se "starou dobrou" stereotypizací či trivializací identity (což jsou mimochodem opresivní společenské postoje k ženám, proti nimž ženská hnutí odjakživa brojí, ale gayům se je, jak vidno, nerozpakují přišít).
Příliš prostoru ve filmu dostávají okamžiky, narušující plynutí filmu jako koherentního a kamsi směřujícího celku: taneční výstupy, záznamy performancí, pohledy do kamer – to jsou ve filmech Alice Nellis typická gesta, upozorňující, že sledujeme jen film (a krásnou, romantickou, čistou Prahu plnou zajímavých umělců). V Perfect Days spolu sousedí chabě motivované muzikálové vsuvky s fragmenty, které by mohly mimo rámec filmu sloužit jako reklamní spoty na konzumní zboží. Po Nině Simone, jejíž hudba a smrt rámovaly a motivovaly dějový vývoj v Tajnostech (2007), definují náladu a výjevy v Perfect Days klub La Fabrika se zde působícími uměleckými soubory – potřeba zachytit atmosféru oblíbeného místa a vnucovat ji publiku se zdá být silnější, než snaha vyprávět příběh. Podstatnější vadou je nesourodost komické polohy filmu s dramatickou, kdy je humor schopen účinně přehlušit a rozředit dramatický klimax. Perfect Days připomínají dvojitý odvar, v němž centrální téma osamělosti a touhy po dítěti ztrácí sílu odlehčením do komedie, která je dále umrtvována zcizovacími efekty.
V Perfect Days funguje snobské dělení světa do opozic dle posuzování vnějších znaků: věci jsou buď in, nebo out, osoba mužského pohlaví je buď gay, nebo muž. Výsledkem takového rozlišování je podbízivý výsměch tomu, co je obecně považováno za slabší, anebo budí zdání povrchové „nemožnosti“. Jako by publikum tvořili Pavlovovi psi, u nichž Nellis předpokládá, že se budou projevovat podle toho, jakým svetrem jim zamává před očima, nebo jaké herecké signály k nim vyšle Sokol.
Rozkol mezi Erikou a její matkou kvůli Richardovi, který se má stát otcem dítěte, dá zaznít frázi z pokladnice českého myšlení o normalitě: „nic proti vám nemám, ale odcházím, protože mi vaše chování nepřijde přirozené“. Nellis s matkou spojuje předpotopní rekvizity, způsobující, že se jí bude lifestylovými magazíny vyškolené publikum smát za to, jak je out. Ale ponižovat postavu skrze kýčovitou sochu na zahradě a oblečení, které kupuje dceři k narozeninám, není způsob, jak obrátit list za jejím uvažováním, jež s ní sdílí nezanedbatelná část národa. Připomíná to boj smíchem proti všemu, co nedokážeme jinak přemoci nebo pochopit - a ani nechceme, jen se to musí v českém filmu povinně mihnout pro zdání jeho hloubky a společenské pravdivosti.
V Perfect Days defilují nezávislé ženy, ušlápnutí muži, extrovertní gayové, potrhlé penzistky, milenecké páry, jež dělí dekády věkového rozdílu – ze všech těchto střípků společenské mozaiky si dělá Nellis stejnou legraci. Zůstává pár dobrých hereckých výkonů ve službách několika špatných klišé a hudba, jejíž působivost se obejde i bez obrazu. Přestože v Perfect Days vypadá vše stylově, je to jen svět sterilních náhražek a vycpávek, které nás nepouští pod povrch, a které snad měly nekonzistentnímu filmu dopomoci k celovečernímu formátu.
__________________________________________________________________________________________________
Perfect Days – I ženy mají své dny (ČR, 2011)Režie: Alice Nellis. Námět: Liza Lochhead. Scénář: Alice Nellis. Kamera: Matěj Cibulka. Střih: Filip Issa. Hudba: Jan Ponocný. Hrají: Ivana Chýlková (Erika Oskarová), Ondřej Sokol (Richard), Zuzana Bydžovská (Alice), Vojta Kotek (Adam), Zuzana Kronerová (matka Eriky), ad.
Žádné komentáře:
Okomentovat