Hlavní postavou filmu Roberta Sedláčka Rodina je základ státu je bankovní manažer Libor, na něhož vydává policie zatykač za účast na tunelářské aféře. V touze věnovat poslední chvíle svobody rodině vyjede Libor s manželkou a dětmi z Prahy na Moravu. Cestou se vžívá do rolí otce a manžela, jíž si pro samou práci nikdy příliš neužil a zároveň utíká před zodpovědností za své činy dvojici škodolibých vyšetřovatelů, kteří jsou mu v patách.
Sedláček opouští uzavřená komunální území s lokálně specifickými problémy (jimiž se zabýval v Pravidlech lži – 2006 a Mužích v říji - 2009) a otevírá svůj film širším prostorovým i filosofickým horizontům, obdobně jako v Největších z Čechů (2010). Volí si originální téma moderní ekonomické kriminality a spojuje jej s reflexí instituce rodiny, motivující tuneláře k tomu, aby rozdával svým dětem radost a smích za nakradené peníze. Rodina je oproti předchozím Sedláčkovým filmům bohatší rovněž žánrově. Do rámce road movie, poskytujícího Liborovi na cestě různá sebereflexivní pozastavení, pronikají tragikomicky přesné komentáře současných společenských poměrů v Česku. Film nepostrádá ani okamžiky akce a napětí, které narušují iluzi, že život je bezstarostná a beztrestná jízda. Niterné negativní emoce jakožto důsledky života kontaminovaného ilegálními aktivitami jsou subjektivizovány hudbou a zvukovými prvky, navozujícími dojem paniky a psychického rozkladu.
Libor kdysi učil dějepis, publikoval, fotografoval - snad ve snaze patřičně navázat na doktorát z filosofie. Idealistickou minulost nahradil hodnotami zcela jiného prostředí: honbou za penězi, manažerskou uniformitou, titulem MBA. Jeho kariéra však právě končí a on se navrací ze světa chladného byznysu zpět k dřívějším hodnotám, které jej polidšťují a činí z něho antihrdinu, schopného získat si divácké sympatie. Kdo zná film 25. hodina (2002) Spikea Lee, neubrání se dojmu, že Sedláček vytvořil jeho parafrázi, přenesenou do českého prostředí. Lee ve svém filmu představil běžného drogového dealera (v důsledku možná i vraha), jemuž zbývá poslední den svobody před nástupem do vězení, a charakterizoval jej jako sympatického hrdinu se spořádanými přáteli, milující a milovanou přítelkyní a dobrým srdcem, s nímž se ujal zraněného pitbula, jehož kdosi vyhodil z jedoucího auta.
Nejen Liborovy tituly, ale i umírající pes v Rodině prohloubí dialogickou povahu filmu, postaveného na paradoxech a ambivalentních pohledech na problémy, které ve společnosti rezonují. Je opovrženíhodný trestný čin, v důsledku blahodárný pro zúčastněné (zabití trápícího se zvířete), nebo spíše zákonem nenapadnutelná pasivita, neprospívající nikomu (ponechání psa, aby umíral v bolestech)? Přeneseno do sebeklamné Liborovy rétoriky: je omluvitelné rozkrádat stát pro blaho úzkého rodinného kruhu, zatímco „živořit“ s fixní částkou na výplatní pásce se rovná sebezapření. I přelézaní plotu do veřejnosti uzavřeného skanzenu je zakázané, ale syn by jinak neviděl národní památky. Film představuje etické paradoxy a nechává různé postavy, aby se k nim vyjadřovaly - v této vnitřní názorové pluralitě a nenásilném podněcování k tvorbě vlastního názoru je nejsympatičtější. Lze v tom vidět stopy Sedláčkovy dokumentární minulosti, která přechází do hraného filmu právě skrze tendenci klást si otázky.
Příjemné je přirozené civilní herectví (od Igora Chmely v hlavní roli přes dětské herce až po rozostřenou představitelku prodavačky ve Strážnici) ve spojení s trefným verbálním humorem, shrnujícím běžné lidské názory, že práce obtěžuje, že zákony jsou nastaveny k obcházení a že bohatství je ideálním předpokladem pro dobré žití. Problém Rodiny vězí v jiném typu humoru, který působí dojmem prvoplánových komických odlehčení bez přesahu do tematiky, jíž se film zabývá. V angažmá přihlouplých strážníků v podání Marka Taclíka a Jana Budaře, ve scéně Liborovy opilecké sebereflexe formou veřejného hlášení tlampačem, či v ulpívajících pohledech na manželský sex lze vidět snad jen kompromis mezi diváckou vděčností a vysokou esejistickou úrovní filmu. Naštěstí jde spíše o letmá zjevení, která jako by sem zabloudila z jiného produkčního prostředí, kde si čeští tvůrci na reflexi české společnosti jen hrají.
__________________________________________________________________________________________________Rodina je základ státu (ČR, 2011)
Režie: Robert Sedláček. Scénář: Robert Sedláček. Kamera: Petr Koblovský. Hudba: Lenka Dusilová, Beata Hlavenková, Michal Rataj. Hrají: Igor Chmela (Libor), Eva Vrbková (Iva), Martin Finger (vyšetřovatel), Monika A. Fingerová (vyšetřovatelka), Simona Babčáková (Lenka), Jiří Vyorálek (Jura), ad.
Žádné komentáře:
Okomentovat