Na cestě vedoucí ke kostelu: Mléčná dráha

Dvojice tuláků, Pierre a Jean, cestuje odkudsi z Francie po „Mléčné dráze“, neboli po staré svatojakubské stezce vedoucí do poutního města Santiago de Compostella. Zde se jeden hodlá poklonit relikvii svatého Jakuba a druhý jej následuje spíše z přesvědčení, že by se na místě dala vyžebrat slušná almužna. Ať se vandráci zastaví kdekoli, setkávají s rozličnými „kacíři“ křesťanských dějin, naslouchají vyprávěním katolických duchovních o Božích zázracích, a připlétají k teologickým debatám prostých lidí, jako by celou lidskou společností nehýbaly jiné otázky. Mléčná dráha je koláží konfliktních, agresí často vrcholících výjevů z různých dob a různých míst, jejichž styčným bodem je spor o dogma, o onen kousek pravdy vyznávaný jednotlivci nebo jejich organizacemi. Buñuel ve filmu činí copyrightové doznání, že mozaiku lidského fanatismu skládá z písemností křesťanských dějin, které vytrhl z původního kontextu. Jeho film byl ve své době protikladně vnímán jako útok na katolickou církev i jako katolické církvi konvenující.[1] Stejně tak v něm dnešní divák může vidět kritiku církve i poučený vhled do teologických problémů, které vždy vzbuzovaly vášnivé diskuse a psaly dějiny kacířství. Nabízí se otázka, jak v tomto rozporuplně přijímaném díle Buñuel katolickou církev nahlíží a jakou roli přitom sehrává jeho surrealistická poetika.

Začněme tím druhým – surrealismem, který z Mléčné dráhy činí film plný rozporů. Buñuel sám označil svoji víru v magickou moc náhody, v záhady a v nevysvětlitelné za důsledek svého ateismu: „Ateismus, tedy alespoň ten můj, vede nutně k přijetí nevysvětlitelnosti. Celý náš vesmír je záhada.“[2] Zapřisáhlý ateista Mléčnou dráhu složil ze samých zázraků, mezi nimiž nechybí zjevení Panny Marie. Stejně tak časové, prostorové a fyzikální danosti zde neplatí – postavy činí své představy slyšitelnými svému okolí (jako tomu je při Jeanově pomyšlení na popravu Papeže komunistickými radikály), „teleportují“ se prostorem a setkávají se s aktéry z jiných historických epoch, jako by se ti nějakou červí dírou dostali do 20. století. Epizodické vyprávění je založeno na krkolomných odbočkách od hlavní linie pouti Pierra a Jeana k drobným kacířským mikropříběhům a návratech zpět. Ze všudypřítomné surrealistické rozporuplnosti a nesouladnosti, připouštějící, že by se podobná nemožná setkání a zázraky přeci jen mohly dít, vyvěrá specifický humor, odpovídající teorii „humoru vycházejícího z inkongruence“. Ta praví, že máme tendenci bavit se tím, co se nám jeví jako nezapadající do daného kontextu, v našem případě tím, co vyčnívá z celkové kompozice obrazu nebo mikronarativu.

V tomto ohledu mi vždy připadala vtipná sekvence z luxusní restaurace, v níž vrchního číšníka, upravujícího si před otevřením podniku poslední detaily svého vzhledu, zahlcují jeho podřízení nikoli provozními záležitostmi, ale náboženskými dotazy. „Měl by člověk věřit v Boha?“ není právě typickou otázkou, jíž by během přípravy tabule kladli zaměstnanci dobrých, na svůj výkon maximálně soustředěných podniků svému vedení, a ani ve světě filmu to není typická věta, jíž dialogové scény diváku zcela neznámých postav běžně začínají. Když vrchní podřízeným vysvětlí, že „rozumný člověk nemůže zapřít existenci Boha, neboť je to psáno v Bibli“, popojde o kousek dál ke stolku poblíž uklízečky, která přeruší oprašování židlí a přijde se jej optat na věc, která ji naléhavě vrtá hlavou: „Jak mohl být Kristus v jednom okamžiku člověkem i vlkem?“ Sekvence z restaurace působí jako parodie na mýdlové opery, kde se místo romantických propletenců stejně zasvěceně a zapáleně rozebírají epizody ze života světců a teologické problémy, jimž nemůže rozumět nikdo bez vhledu. Vhled do dějin křesťanství, jeho církví a jeho písemnictví je však to poslední, co si Mléčná dráha od diváka žádá. Scéna souboje Jezuity a Jansenisty na kordy o to, zdali je, či není lidský osud předurčen Bohem, ukazuje, že podstatný není smysl „diskuse“, ale výsměch fanatickému lpění na vlastní pravdě a jejímu prosazování. Soupeři se během šermu nezraňují kordy, ale slovy, když si vyměňují mlhavě formulované teze ve znění „při zkažené podstatě lidské je vnitřní milosrdenství neodolatelné“. Pierre a Jean, povolaní za svědky, jen přihlížejí opodál a svačí – jsou těmi, kdož nerozumí a celý spor je jim lhostejný, stejně jako může být vzdálený divákovi. Buñuelovi se zasazením teoretických přestřelek do nepatřičných kulis a nepatřičných okolností daří snížit jejich domnělou závažnost – argumentace protistran (pro a proti konceptům například predestinace, transsubstanciace, či trojjedinosti Boha) je pro svou vážnost, vysokou abstrakci a nepochopitelnost především absurdní.

Ani následovníkům a představitelům katolické církve (včetně Ježíše) nepřidává Buñuel na vážnosti. Činí z nich protiřečící si podvodníky, horko těžko vysvětlující nauku svým posluchačům, všelijakými fintami získávající čas k jejímu operativnímu dovymýšlení, a teatrálně se chytající za srdce ve chvílích ohromení cizími názory nebo špatně naučenými daty studentů. Jednoho kněze dokonce deportuje sanitka, jejíž zřízenec nás ujistí, že nejde o falešného duchovního, zato o skutečného chovance psychiatrického ústavu. Skrze to, jaké dobročinnosti se dostává Pierru a Jeanovi na cestách, se film dotýká i pokrytectví věřících. Vrchní z luxusní restaurace je hrubě vyhodí, jako by o křesťanských hodnotách nikdy neslyšel, zatímco teorii zvládá dobře. Když tuláci u silnice stopují, nikdo jim nezastavuje, dokud nepotkají chlapce s poraněním na dlaních, připomínajícím Ježíšova stigmata. Chlapec pomocí krvácející dlaně, jakoby z autority božího zjevení, zastaví hned první automobil, do nějž tuláky bez protestů řidiče usadí. Bohabojný šofér je nejprve ochoten dovézt je až na hranice se Španělskem, jakmile však Jean třikrát v blaženosti ze získaného odvozu zopakuje „Mon Dieu“, řidič prudce zastaví a oba pro vzetí jména Božího do úst nadarmo vysadí. Jindy vstoupí do krčmy dvojice četníků na udání, že se v hospodě nachází „dvě ne velmi křesťansky vypadající osoby“. Okamžitě zamíří k Pierrovi s Jeanem s nařízením, aby „zmizeli“, jako by šlo o novodobé inkvizitory, jejichž cílem je mazat vše nekřesťanské, aby zbylo jen křesťanské. Samotný Ježíš v poslední scéně filmu říká, že jeho cílem není konat dobro, ale vnášet do myslí lidí zmatek a obestírat je svárlivým elánem, což je rys, jímž Buñuel obdařil své hlavní i vedlejší postavy z příběhů minulosti i současnosti. Jaký pán, takový krám, předjímá Ježíš konání svých následovníků.

Mám za to, že kritika či výsměch křesťanství jsou v Mléčné dráze přítomny nejdříve až v druhém plánu – že nelichotivá a satirická reprezentace církevních hodnostářů a věřících a absurdní vykreslení jejího učení slouží Buñuelovi spíše jako vhodná případová studie k demonstraci obecnější tendence lidstva štěpit se do nesmiřitelných názorových (náboženských, politických, ezoterických a jiných) frakcí a fanaticky přejímat a prosazovat daný výklad světa, vesmíru a vůbec. Vhled do dějin kacířství – téma, které jiní tvůrci zpracovali s vážností – zde díky Buñuelově surrealistické poetice nemrazí, ale rozesmává jako dobrá fraška.

[1]              Buňuel, Luis (2004): Do posledního dechu. Praha: Bookman, s. 266-267.

[2]              Buňuel, Luis (2004): Do posledního dechu. Praha: Bookman, s. 189.

________________________________________________________________________

Mléčná dráha (La voie lactée, Francie, Itálie 1969)

Režie: Luis Buñuel. Scénář: Luis Buñuel, Jean-Claude Carrière. Kamera: Christian Matras. Střih: Louisette Hautecoeur. Hrají: Paul Frankeur (Pierre), Laurent Terzieff (Jean), Edith Scob (Panna Marie), Bernard Verley (Ježíš), Alain Cuny (muž s kápí), ad.