Debutující režisér Vít Karas svojí pohádkou Micimutr ukázal, že zvládá filmovou řeč a má vizuální cit. Svůj film otevírá po vzoru temných fantasy eposů (dynamickými průlety kamery nad krajinou, uvedením digitálního monstra s potenciálem děsit), užívá bohatou výpravu i decentní hru s protisvětlem, která dokáže zbavit gesta herců patosu ve scéně milostného vyznání. Méně citu než k řemeslu projevil vůči dětem, jimž místo pohádky předkládá spíše postmoderně vyprávěnou antipohádku. Otázkou je, zdali byla Micimutr pro takový efekt i produkována.
V Micimutr není hlavním zdrojem zla hrozivý tříhlavý drak, chystající se pozřít princeznu Karolínu -ten je brzy přemožen a s ním bere zasvé i fantasy nádech filmu. Větší škody začne páchat až člověk: zbabělý princ Vladimír, vydávající se za princeznina zachránce s cílem získat ji za ženu a s ní i celé království. Vladimírova hrubá povaha Karolínu utvrzuje, že jí čeká nešťastné manželství, pokud králem nařízené vdavky nepřekazí.
Micimutr věnuje zvýšenou péči profilaci postav, které jsou více než postavami pohádkovými jen reprezentanty ideologií známých z reálného světa, jež se střetávají na královském dvoře. Karolína představuje mužským autoritám vzdorující, emancipující se ženu, Vladimír diktátora, král Karel šovinistického liberála a královna Jaroslava vystupuje jako „Kitschmensch“ – milovník a mecenáš kýče. Když se múzicky založený Vladimír stane zpěvákem jednoho nesnesitelného hitu a tvůrcem loutkového představení o tom, jak údajně zabil draka, ztělesňuje kýč, s nímž jde ruku v ruce kanonizace - diktát, co se bude na dvoře po celou dobu zpívat a jakému divadelnímu kusu budou muset poddaní přihlížet. Prostřednictvím Vladimírových vystoupení tak dává Micimutr coby hlavní štědrovečerní pohádka roku 2011 pocítit opakovaně se navracející, kanonizovaný kýč přímo o Vánocích, kdy jsou návraty ke stále stejným programům oblíbenou diváckou praxí.
Micimutr v jedné scéně kritizuje žánr pohádky jako klišovitý, protože prý příliš užívá prvek deus ex machina. Kromě žánrové sebereflexe film užívá i další postmoderní postupy: nečekané a dezorientující spojování fiktivní dimenze s realistickou, zanechávání mezer v ději i motivacích postav, míšení stylů. Micimutr se v první třetině tváří jako seriózní triková fantasy, aby se záhy stala filmem simulujícím reálné společenské poměry se záměrně lacinými a uhozenými vizuálními efekty, kostýmy, či slovními projevy a zaříkávadly, které nelze označit za nezdařené, ale za „jiné“, blízké campu. Ze sexistických narážek krále Karla se zdá, že sledujeme v druhém plánu i jakýsi sitcom, v němž znavený manžel ironicky shazuje svoji ženu obhroublými glosami. Film se zčásti odehrává i v současné Praze a těmito exkursy přetrhává divákovu důvěru v kouzelný, ale především srozumitelný a celistvý fikční svět.
Stejně jako epizody z Prahy působí nadbytečně i přítomnost titulní postavy - pražské domovnice „Micimutr“ Kocourkové, která občas zavítá do pohádkové říše. Kocourková tlumočí hlavní mravní ponaučení filmu („snaž se a bude ti pomoženo“), které si však žádá kostrbatý mechanismus jednání postav: Kocourková jen bezradným mladíkům v nesnázích nekonkrétně radí, aby podnikli cokoli z vlastní iniciativy, pak čeká, až to dotyční učiní, a následně vyčaruje zázrak, který věc dovede do zdárného konce na stvrzení, že bude shůry požehnáno tomu, kdo jde aktivně za svým cílem. Přítomností Kocourkové se celý koncept komplikuje a znejasňuje. Jaký je vztah reálného světa k pohádkové říši, kde „čas běží pomaleji“ - je to nějaká multikulturní varianta české historie, kde létají draci, postavy hrají scrabble a italský kuchař Pepe si zpívá Santa Lucia? Kým vlastně Kocourková je? Podobné otázky běžně vzbuzují postavy a akce v postmoderních filmech.
Skrze projevy vedlejších postav sklouzává Micimutr k lehce vulgární snaze zaujmout dospělého diváka symptomy současnosti, zatímco děti se mohou v první půlhodině bát draka, aby byly později dezorientovány časoprostorovými posuny ve filmu, jeho rozvolněným plynutím bez artikulací cílů postav, či vtípky pro dospělé.
Micimutr (ČR, 2011)
Režie: Vít Karas. Scénář: Irena Dousková. Kamera: Pavel Berkovič. Hudba: Ondřej Brousek. Hrají: Libuše Šafránková (Micimutr), Ondřej Novák (Vítek), Marika Šoposká (Karolína), Martin Dejdar (Pepe), Jiří Bartoška (král Karel), Vojtěch Dyk (Vladimír), ad.
Žádné komentáře:
Okomentovat