Kuchařina je hotová alchymie, o tom není žádných pochyb. Vrchní číšník Zdenda, který mě nedávno zásobil svými nejhoršími gastronomickými zážitky, si rozvzpomněl ještě na jednu perličku, datovanou do osmdesátých let minulého století. Že lze biftek upravovat progresivně – tedy vzestupně po stupnici krvavý-středně propečený-propečený -, to byla záležitost známá už tehdy. Že by jej však šlo zhotovit i regresivně, s tím jsem se ještě nesetkal. Zdenda ano.
Stačilo si v jedné restauraci jen objednat biftek-medium a čekat, až jej přinesou. Co se během toho čekání odehrávalo v kuchyni, to si můžeme z níže popsaného závěru rovnou domyslet: kuchař se při vaření evidentně zabavil na tak dlouhou dobu něčím jiným, že pak po návratu k plotně už jen zíral, jak se z krásného hovězího stala těžce stravitelná podešev. V zájmu toho, aby bylo pochybení odhaleno co možná nejpozději od expedice pokrmu, bylo třeba učinit jednoduchou úpravu: propečený biftek vizuálně doladit tak, aby budil zdání středního propečení. Ač byl uvnitř vypražený a tuhý, šťáva z červené řepy dokázala na onu chvíli zastoupit úlohu šťávy masa – konkrétně do okamžiku, než Zdenda zevnitř totálně vysušený biftek nakrojil a poznal, že purpurové řeky, v nichž se flák masa topil, pocházely zcela z jiného zdroje.
Nikdo neví, co inspirovalo kuchaře k tak komickému řešení – vždyť tím jen upozornil na to, že chyba vznikla v kuchyni a že si jí byl plně vědom. Buď se bál číšníka, který by mu hlásil reklamaci a argumentoval by tím, že „si přece objednal medium“, anebo šlo o kooperaci kuchaře s číšníkem, kteří se oba chtěli „problémového“ Zdendy co nejrychleji (a tudíž bez nějaké další přípravy nového bifteku) zbavit. Každopádně je ta historka legrační právě skrze kategorii času – ten host ať vypadne co nejdřív; a když už to má prasknout, tak ať je to co nejpozději.
Žádné komentáře:
Okomentovat