Running Man

Realtime survival thriller. Spojení tří češtinou dosud nijak uspokojivě převzatých anglických slov dokáže lépe než jakýkoli rozmáchlý výraz přiblížit charakter, tempo a psychologické vypětí čtenáře i hlavního hrdiny Kingova románu Running Man.

Survival…

Literární a filmový subžánr hororu a sci-fi survival nemusí být nutně spjatý ani tak s nějakým technokratickým futurem – k vytvoření podmínek pro to, aby se boj o holé přežití stal v jakémkoli čase a prostoru nezbytnou rutinou a nezbytným cílem, stačí jen vykreslení zvrácenosti společenského klimatu, v němž nějakým způsobem došlo k „mutaci“ morálních kodexů, k jejich transformaci do takové nepodoby, jíž si v naší současnosti (v době jejich výchozího, pro nás přirozeného stavu) nedokážeme ani představit. Pozoruhodným příkladem takové mutace hodnot a cílů lidstva (a koneckonců i lidské fýzis) budiž přelomový Romerův survival horor Noc oživlých mrtvých (1969), v němž se geometricky rostoucí populace nemrtvých snaží vyvraždit a v další nemrtvé obrátit všechny, kdož dosud nepřísluší k jejich kmeni. „Realističtěji zaměřená“, extrapolační vědecko-fantastická díla mnohdy uvádějí za důsledek expanze nelidskosti v lidském společenství vymizení tzv. pocitu příslušnosti do střední vrstvy, ztrátu možnosti té „chudší“ většiny občanů dosáhnout nějaké vyšší příčky společenského žebříčku a zařazení se po bok elity jednoduše proto, že přestalo fungovat prakticky vše krom jednoho jediného „tvůrčího“ odvětví, stavějícího proti sobě bezejmenné dělníky Systému, žijící téměř bez prostředků ve špíně, a jeho „představenstvo“, jehož blahobyt a svobodu dělníci svou prací a nesvobodou zajišťují.

V Kingově budoucnosti (píše se rok 2025) došlo k obrovskému rozmachu agresivního zábavního průmyslu, zatímco vše ostatní – vědu, techniku, medicínu, zákony a především kulturu a myšlení - jako by dostali do péče komunisté: vše nenávratně upadlo do anarchie a zapomnění. Inteligenci Kingova amerického národa modeluje jediná televizní stanice Systému, VéVé, vysílající hned na několika kanálech po celý den pouze soutěžní reality show, založené na efektní tortuře těch, kteří se do nich přihlašují z jediného důvodu: vydělat vysokou sumu „krvavých“ peněz na pouhé pokrytí základních životních potřeb, na dočasné vymanění se z bídy. Samy názvy některých ze soutěží – „Uplavete krokodýlům?“, „Šlapacím mlýnem ke štěstí“ – odhalují jejich charakter: brutální podívanou pro krvelačné masy otupělých chudáků, nenávidící vše a všechny okolo sebe a snadno podléhající mediální manipulaci, vjemům pocházejícím odkudkoli, jen ne z vlastní mysli. Za nejprestižnější, nejtvrdší a nejlépe placenou soutěž VéVé je považován „Běžec“, do něhož je vylosován hlavní hrdina Running Mana, Ben Richards – v Běžci se stává celý svět jakousi herní zónou, v níž se mezi obyčejnými lidmi pohybuje jeden uprchlík s dvanáctihodinovým startovním náskokem před skupinou profesionálních Lovců, majících za úkol uprchlíka do třiceti dnů efektně zlikvidovat. Pokud Běžec dokáže přežít měsíc na útěku, vyhrává velkou finanční cenu, ale to je meta, jíž prakticky nelze dosáhnout – Běžec jako by se se vstupem do soutěže stal i navzdory své bezúhonné minulosti u nevyzpytatelného publika skutečným zločincem na útěku, potenciálně ohrožujícím veřejné bezpečí, na jehož dopadení (či jen spatření vedoucí k dopadení) je televizí vypsána slušná finanční odměna. Spojení médií a lidových mas v honu na jednoho člověka vede k tragickým konfliktům hned na samém začátku, v prvních hodinách hry; k „malé“ občanské válce, v níž se nedostatkovým zbožím – penězi – odměňují ti, kteří se v ní přičiní alespoň jednou mrtvolou.

…realtime…

„Neviditelné“ rozčlenění příběhu do tří dramaticky vzestupných bloků kontinuální akce je tím, co činí z Running Mana až adrenalinovou jízdu, jíž nelze čtenářsky absolvovat jinak, než jedním dechem. Na počátku všeho se Richards (bez jehož přítomnosti se v románu nic neodehraje) přihlašuje do televize - stojí „frontu dlouhou několik bloků“, aby se mohl zapsat, podstoupit rozřazovací testy a po jejich úspěšném složení obdržet lístek s názvem soutěže, pro níž se jeho prokázané schopnosti nejvíce hodí. Tato část je ještě relativně klidová, slouží k plynulému „vyplouvání věcí na povrch“ skrze Richardsovu zkušenost s konkursem a zejména s čekáním na něj – jak je to zhruba se stavem společnosti, s byrokracií a zdravím populace (přesnější informace, doplňující tyto pouhé náznaky až do rozměrů celostátní vládní konspirace, přicházejí až postupem času). Ve druhé třetině se počíná samotný běh, uvozený Richardsovým krátkým výstupem ve studiu Běžce. Zfanatizovaní diváci v sále dávají hlasitými výkřiky a pískáním najevo svou nenávist vůči Benovi a jsou v ní ještě utvrzováni vědomou lží moderátora – smyšlenými příběhy Richardsovy minulosti a projekcí až do odpornosti retušovaných fotografií jeho (ve skutečnosti snad krásné?) ženy. Richards se během chvilky stává v očích široké veřejnosti postrachem Ameriky se všemi výhodami i nevýhodami, jež takovou pověst provázejí. V tu chvíli, tváří v tvář obyčejným zmanipulovaným lidem, kteří mu nedávají ani možnost promluvit a bránit se, jako by jeho i čtenářův dosavadní klid a dojem bezpečnosti již jednou provždy zmizel – i kdyby se mu podařilo po třicet dní unikat Lovcům a uzavřít vítězně soutěž, stejně hrozí, že po něm kdokoliv ještě půjde a bude mu chtít kdykoliv ublížit (tato alternativa je koneckonců demonstrována na osudu Richardsovy ženy a dcery, z jejichž budoucnosti jako by se Ben již od samého počátku vylučoval, s vědomím, že ani jednu už nikdy nespatří).

Třetí třetina pak zachycuje poslední hodiny Richardsova života, odvíjející se od setkání s šéfem Lovců, s nímž vstupuje na scénu vyjednavačská rovina románu. V momentech střetu obou soupeřících stran je zde vždy mimo Lovců a Richardse někdo, jehož identita a smýšlení jsou jedněm nebo druhému (pokaždé však čtenáři) skryty; někdo, kdo prvým svou přítomností a přihlížením brání chladnokrevně odstřelit toho druhého – veřejnost, cizí agenti, tajní vyslanci Rady her. Spád Running Mana jde ruku v ruce s postupnou dekadencí Richardsových fyzických (nikoliv však psychických) sil, vedoucí ke zkáze, k náhlému rozhodnutí přerušit hru ani ne v polovině její možné délky. Podobná dekadence provází i číslování kapitol Kingovy novely - text spěje od první kapitoly (očíslované jako sté) k poslední (nulté) odpočítáváním.

…thriller…

Richards se pro společnost - která jej coby chladnokrevného „zabijáka“ na útěku nenávidí a snaží se jej zlikvidovat - stává signifikantním jedincem, nalézajícím způsob, jak pomalu rozložit celý Systém. Po náhodném setkání s černošskou rodinou utajených buřičů se dozvídá pravdu o extrémní míře rakovinotvorných exhalací, jimiž „továrníci“ Ameriky zamořují životní prostředí, a také o tom, že nosní filtry, jež by dokázaly lidské tělo vůči zplodinám spolehlivě zaštítit, nikdo pro ochranu řadových občanů nevyrábí, přestože se dají dle neznámého receptu zhotovit i „na koleně“za cenu šesti dolarů. Upřednostňováním kapitálu před člověkem, jeho existencí a jeho biologickou rovnováhou s ekosystémem vznikají vhodné podmínky pro další mutaci lidského organismu i myšlení – po dlouhé době se mohou nechráněná těla dělníků Systému otrávenému ovzduší přizpůsobit a hrstku elitních továrníků, nenavyklých na toxický vzduch, jednoduše zbavit jejich filtrů. Richards odhaluje tajemství politiky a ekonomiky své země více, než je zdrávo a bojuje proti Systému jeho vlastní zbraní – skrze média. Do dvou ryze autorských videozáznamů, jež musí každý den svého běhu zasílat na adresu VéVé (aby splnil výherní podmínky), pokaždé pašuje své poznatky o exhalacích, recepty na výrobu nosních filtrů a tím i nepřímé výzvy k boji proti elitě. Jeho kázání jsou pochopitelně zvukově rušena, obraz však zůstává ve své původní podobě a může tak vyjevit pravdu alespoň těm, kteří ovládají odezírání ze rtu - a to pravdu verifikovanou už jen neslučitelností záznamu Richardsových slov s ruchovou náhražkou.

Běžec Richards však není pouze poslem, jeho role jako by byla až božská. Richardsovu výjimečnost potvrzuje už jen fakt, že se na obrazovku VéVé dostal, a to ještě do jejího nejprestižnějšího pořadu - k tomu, aby byl uchazeč do takové hry vůbec přijat, musí úspěšně složit těžké rozřazovací testy vědomostní i psychologické, potvrdit, že patří k nejlepším a nejzdatnějším mezi těmi lepšími a zdatnějšími, kteří cítí potřebu pro zajištění budoucnosti riskovat život. Nejenže je Richards jakousi moderní inkarnací kazatele pravdy a vykupitele, jehož poznání má (v případě Running Mana, příběhu bez přesahů za rámec Richardsovy přítomnosti a existence, se hodí spíše „může mít“) zásadní vliv na myšlení a budoucnost národa či dokonce světa – ve strhující koncovce na palubě výletního letadla, s nímž chce prchnout do Evropy, je postaven do situace pokoušeného (pro mimořádnou zdatnost v matení stop a ve vedení války nervů s nepřítelem je mu nabízen post velitele Lovců a člena Rady her) a do role z vlastní vůle trestajícího. Několik vět, tvořících poslední kapitolu, Richardsův čin přímo identifikuje s boží vůlí: „Lockheed se lehce naklonil a vzápětí narazil do Paláce her ve třech čtvrtinách jeho výšky. Nádrže měl ještě víc než ze čtvrtiny plné. Rychlost o málo přesahovala pět set mil v hodině. Výbuch byl strašlivý. Ozářil noc jako boží hněv a ještě o dvacet bloků dál pršel z nebe oheň“. Až finále Running Mana vnáší do příběhu motiv, který zde oproti Kingovým ostatním dílům po celou dobu chyběl – religiozitu, víru v nadpřirozenou moc. Akorát že ve zvráceném a znecitlivělém světě, který už ničemu nevěří, ji reprezentuje už jen obyčejná lidská agrese, sebevražedný a především masově vražedný nálet do mrakodrapu.

…without Schwarzenegger

Nabízí se porovnání se stejnojmenným filmem, který dle románu vznikl roku 1987 v režii Paula Michaela Glassera. Filmový Ben Richards (Arnold Schwarzenegger) se od svého civilního literárního předobrazu zásadně liší, a to profesí (suspendovaný policista), způsobem nástupu do soutěže (dostal se sem oklikou, trestem za neuposlechnutí rozkazu postřílet chudé demonstranty a za útěk z káznice), motivací k vítězství (jedná se o vykoupení svobody a zrušení statutu rebela) i stylem běhu (prchá se skupinkou dalších Běžců). Má značně jednodušší herní podmínky, poněvadž se pohybuje v ohraničeném prostoru, v němž na něho čeká jen hrstka démonických Lovců-titánů a žádní udavači z řad prostého lidu. Lhůta pro přežití je ve filmu nižší (v řádu několika desítek hodin) a je i pro směšný nepoměr mezi mírou celkového nebezpečí a Schwarzeneggerovou vysvaleností nakonec pokořena. Problematika znečišťování ovzduší a nosních filtrů je zcela opominuta. Nejtragičtější je finále filmu, v němž vítězný Schwarzenegger, právě dorazivší do studia, shazuje do ohnivé jámy moderátora hry (jde zde o nepřítele číslo jedna, jehož pitvorností všechna vypodobnění prohnilosti světa budoucnosti končí), zatímco mu publikum tleská jako novému šampiónovi.

Literární Richards se předně nachází v mnohem těžších a tvrdších situacích, jež si vynucují radikální a zároveň šachově precizní rozhodnutí, která by vedla ještě alespoň k jednomu dalšímu tahu. Kingova novela obsahuje místa, na nichž Richardsův střet s armádou Lovců vyžaduje paradoxně zastavení akce a kalkulaci, bilancování všech trumfů. Richards v jedné chvíli dokonce své rukojmí Amelii – paničce z vyšší vrstvy, jíž využívá nejprve jako řidičku a později i jako komplice - rekapituluje v obklíčení Lovci na letišti stav věcí tak, že patovou situaci přirovnává k pokerové hře, v níž on drží vítěznou postupku z karet neznámých protivníkovi. Poslední třetina románu - v níž Richards na letišti, obklopen davy lidí, finguje držení plastické trhaviny a následně odlétá v Lockheedu i s šéfem Lovců na palubě - je učiněnou sérií překvapení ze zvratů profesionální hry nervů, sledem vzestupných trumfů a postupek, jež však nelze přebíjet do nekonečna. Uzavírají se kruhy motivace (dcera i manželka – údajně - násilně umírají, zřejmě pro svoji příslušnost k nenáviděnému Richardsovi) i smyslu dalšího pokračování v soutěži (Richardsovi je nabídnuta práce pro Systém). Pro takové výjevy, takovou atmosféru a především takovou bezvýchodnost přežití se získanou pověstí světového teroristy číslo jedna však nemá Glasserův film kvůli drastickému zjednodušení Schwarzeneggerových podmínek i jeho „herní zóny“ dostatečný základ, a proto se také nikdy nestal – alespoň pro mě - realtime survival thrillerem.

__________________________________________________________________________________________________

RUNNING MAN

Stephen King, 1982