„Campillo
připomněl a zachytil lásku a hněv, jež nás pojily. Připomněl nevyzrálost a
vnitřní boje, které nás rozdělovaly. Připomněl sex, jehož jsme se nikdy
nevzdali. Připomněl náš černý humor. Připomněl, že mezi všemi těmi pohřby jsme
stále chodili o víkendech tančit. Připomněl tu extázi při pochodech na gay
pride. […] A připomněl, že mimo vší tu bolest, ztráty a neshody jsme zůstávali přáteli.“
- LGBT
aktivista Peter Staley v reakci na film 120
BPM
Dle pamětníků a členů
hnutí Act Up, založeného v New Yorku v březnu 1987 za účelem boje proti nepolevující
epidemii HIV/AIDS, se Robinu Campillovi podařilo ve filmu 120 BPM mimořádně věrně zpřítomnit atmosféru raných 90. let, v níž queer
komunity žily na hraně smrtelného nebezpečí. Campillo do pařížské divize Act Up
vstoupil roku 1992 ze strachu z mediálních proroctví, že všechny gaye čeká
neodvratná smrt, provázených vzrůstajícími počty úmrtí jeho přátel, stejně jako
z hněvu nad nezájmem společnosti o osud ohrožených skupin. Svým filmem nahlíží
do každodennosti HIV pozitivního aktivisty Seana ze stejné frakce, který zasvětil
osobní život politickému boji, neboť pouze ten nese v zoufalé situaci naději na
záchranu. Sean se svým milencem Natanem – s nímž se ztotožňuje Campillo – tvoří
dvě buňky kolektivního organismu, bojujícího o čas na několika frontách.
Jednak proti dlouhodobým
procesům vedení farmakologických výzkumů a zveřejňování jejich výsledků, odrážejícím
palčivé napětí mezi dlouhým trváním civilizačního progresu a mnohem
dynamičtějším tepem krátícího se lidského života, který ztrácí šanci na
příznivější podmínky budoucích generací. Dále proti vládě a jejím nedostatečným
preventivním opatřením cíleným na rizikové segmenty, mezi něž patřila mládež,
narkomani a vězni. Act Up proti těmto nepružným organizacím využívalo anarchistických
zbraní: demonstrativních přepadů a blokád sídel státních podniků, sabotáží
zdravotnických kongresů, narušování komfortních osobních zón politiků, korporátních
zaměstnanců a pojišťovacích agentů a jejich atakování umělou krví, popelem
zemřelých a černohumornými veršovanými slogany označujícími je za šiřitele
smrti, komplice viru. Plakát Act Up s heslem „Mlčení=Smrt“ pod růžovým
trojúhelníkem, asociujícím nejen symbol gay hrdosti, ale také označení
homosexuálních vězňů v nacistických koncentračních táborech, vedl paralelu mezi
dvěma „nemocnými“ érami, v nichž za přihlížení společenské většiny padali
gayové a lesby za oběť svých vlád: mezi epidemií HIV/AIDS 80. let a nacismem,
jenž odsuzoval neheterosexuální obyvatelstvo k fyzické likvidaci.
Další brzdou v těchto
závodech se smrtí byla veřejnost, jejíž vesměs neinformovaný a lhostejný přístup
k prevenci pohlavně přenosných chorob jako
k „problému těch druhých“ film vyjevuje sekvencí vpádu aktivistů do prostor střední
školy. Narušitelé umlčují pedagogy, aby hekticky zavalili tu pobavené, tu
šokované, tu zhnusené a odtažité školáky proudem osvětových rad, než je zvonek
o nedobrovolné posluchače připraví. Srovnání reakcí dvou učitelů na narušení
výuky ukazuje, že vychovatelům mládeže je vlastní otevřenost stejně jako
zabedněnost, přičemž s vyšším postem hrozí ztráta zdravého rozumu:
nejodtrženější od reality je ředitel školy, odmítající instalovat automat na
kondomy z důvodu, že téměř plnoleté „děti“ je přeci ještě nemají nač využít. Na
studentech je pak vidět, že veřejnost naslouchá jen tehdy, když musí – dokud
nezazvoní. Přitom si zachovává vlastní rozum a svou pravdu: šestnáctiletá dívka
přiživí dobový mýtus, že HIV nemůže chytit, není-li lesbou, přičemž odvrácenou stranou
této mladické sebejistoty je Seanův příběh, jehož ve stejném věku nakazil ženatý
pedagog. Právě apelativní akce cílené na nezaujatou společnost (jejíž součástí
jsou i virem HIV nepostižení zástupci queer komunity) nejsnáze selhávají, neboť
balancují na hraně srozumitelnosti. Abstraktní zásahy aktivistů do městské
krajiny zanechávaly kolemjdoucí často v rozpacích, jako například pověstný
růžový kondom nasazený v prosinci 1993 na obelisk pařížského náměstí Svornosti (jehož
instalace se ve filmu pouze plánuje), nebo do ruda obarvená Seina, která nad
ránem překvapuje nic netušící měšťany svým zastřeným sdělením.
Nejdramatičtější a
nejemotivnější boje ve 120 BPM však probíhají
přímo uvnitř Act Up, jehož členy rozděluje odlišná fyzická zkušenost s AIDS, a tedy
i různý empatický práh. Nejostřejší konflikty pramení z odlišného vnímání času:
naléhavá potřeba frustrovaných umírajících něco ihned změnit naráží na klid a
úsměvy těch, kdož jsou HIV negativní. Vzhledem k tomu, že členové vedení se na
rozdíl od těch řadových těší dobrému zdraví a hýří optimismem, lze ve filmu
vidět ještě jednu rovinu skupinového rozštěpu. Jako by se zde o sebe tříštily
světy dlouhodoběji a strategicky uvažujícího „managementu“, ženoucího se za politickou
kariérou a s bezděčnou bezcitností exploatujícího neštěstí druhých pro své
mediální zviditelnění, a prekarizovaných „pěšáků“, kteří občas svou
nedočkavostí „korporátní“ progres ohrozí zbrklým činem, či své vůdce přímo nazvou
podvodníky a vnitřními nepřáteli.
Osamělost
jednotlivců v aktivistickém kolektivu podtrhují scény z klubů, v nichž každý
tančí sám za sebe mezi částečkami prachu vířícími ve světlech stroboskopů. Skupinové
tělo Act Up, jehož členská základna se vlivem náborů nováčků a odchodů
nemocných do ústraní stále mění, je nahlédnuto jako nestrukturovaný, pomíjivý
prach. Abstraktních míst, v nichž vzduchem v detailních záběrech cosi poletuje,
má 120 BPM více – jednou cigaretový
kouř, jindy konfety na gay pride, onde postřik dopadající na květiny. Může jít
o imaginace viru, infikujícího sdílený vzduch, jejž dýcháme všichni. Vizuálně
ozvláštňují a zpomalují rytmus filmu, až působí jako heideggerovské existenciály,
díky nimž se zpod nánosů automatické každodenní rutiny na povrch prodere skrytá
intenzita, křehkost a nesamozřejmost bytí. Seanovo sentimentální zamyšlení při
pohledu z okna metra nad tím, jak život s AIDS proměnil jeho vnímání světa, je
dalším z existenciálních spočinutí, jakkoli jej Sean nepřesvědčivě obrátí v
žert. Intenzitu života Campillových aktivistů reprezentuje i explicitní
erotika, jíž se francouzský queer film nikdy nebál: z poslední doby
vzpomeňme na Život Adèle
Abdellatifa Kechiche, Neznámého od jezera
Alaina Guiraudieho či V sedmnácti
Andrého Téchiného.
120
BPM je film
drtivý v zachycení konečnosti, smrti a jejího dopadu na okolí, a současně povzbudivý
paralelním přeostřením na životy druhých, kteří pokračující dál. Je dojemný
v kolektivní pietě nad zemřelým Seanem, a současně mrazivý tím, jak tato
pieta hladce přejde ve vyjednávání, kolik chlapcova popela zůstane doma a kolik
jej bude využito k bombardování státních úředníků. Závěrečná montáž,
prolínající výjevy z demonstrace, tanečního parketu a ložnice otřásající se
sexem a zároveň vzlyky, shrnuje snad nejkompaktněji (rozporu)plnost
aktivistického života, oscilujícího mezi pospolitostí a osamělostí,
sjednocujícími a rozkladnými momenty, smíchem a slzami, sledováním osobních
cílů jako politických ideálů.
____________________________________________________________________________
120 BPM (120 battements par minute, Francie 2017)
Režie: Robin Campillo. Scénář: Robin Campillo, Philippe
Mangeot. Kamera: Jeanne Lapoirie. Střih: Robin Campillo, Stephanie Leger,
Anita Roth. Hudba: Arnaud Rebotini. Hrají: Nahuel Pérez Biscayart, Adèle Haenel, Arnaud Valois,
Antoine Reinartz, Félix Maritaud ad., 140 minut, distribuce: Film Europe
(premiéra v ČR 30. 11. 2017).