Známe dva druhy psychologických dramat s tematikou umírání. V tom
prvním touží s životem smíření hrdinové zemřít, většinou po letité chorobě
či nemohoucnosti, a celý tvar připomíná optimistickou oslavu života, během níž hrdinům
fandíme, aby se jim nakonec podařilo dosáhnout vysvobození z vegetativního
stavu (Čí je to vlastně život? či Hlas moře). Konečná uprostřed cesty německého režiséra Andrease Dresena spadá do druhé skupiny, kde hrdinové umírají nedobrovolně a v průběhu
filmu směřujícího od stanovení diagnózy k očekávané smrti si musí „uspořádat
své poslední věci“ (Biutiful, Pořád jsem to já). Jakkoli
je téma nevyhnutelné smrti silné až tak, že jej lze snadno utopit v kýči,
Dresenovi se daří přesný opak. Namísto reduktivní, zjednodušující fikce představuje
otevřené a dialogické dílo konfrontující diváka s autenticitou života a s
faktem, že nelze nalézt spolehlivý recept na to, jak ho vlastně vést a kamsi
dovést, nebo jak vůbec chápat jeho zákonitosti, které často nabývají podoby „nefér“
paradoxů.
Konečná uprostřed cesty je především herecký film se silným sociálním tahem. Čtyřicátník
Frank (Milan Peschel) pracuje jako montážní technik, jeho žena Simone (Steffi
Kühnert) je řidičkou tramvaje. Spolu vychovávají čtrnáctiletou Lilli (Talisa
Lilli Lemke) a osmiletého Miku (Mika Seidel) a zabydlují nový rodinný domek. Uprostřed
budování rodinného zázemí diagnostikují Frankovi v nemocnici neoperovatelný
zhoubný nádor na mozku a vyměří mu posledních pár měsíců života. Frankova
postupná proměna z „plně fungujícího“ člověka v nemohoucího invalidu s psychotickými
sklony a paměťovými i orientačními výpadky rozvolňuje i stmeluje rodinné
vazby, kdy emoce Frankových nejbližších oscilují mezi oddanou pečovatelskou službou, potřebou utíkat z „kontaminovaného“ domova a nenávistí.
Ač
na Milanu Peschelovi leží stěžejní úkol proměny k nepoznání pod vlivem
rakoviny, představitelé vedlejších rolí jsou neméně obdivuhodní. Interakce postav
působí věrohodně možná právě proto, že se film nenatáčel dle pevného scénáře,
ale poskytoval hercům velký prostor pro improvizaci dialogů, což je letitou
Dresenovou tvůrčí metodou, díky níž jeho filmy fungují jako přesné sociologické
sondy s přesvědčivou kauzalitou. Z Konečné uprostřed cesty se odchází jako z pohřbu - po pouhých dvou
hodinách projekčního času, který stačí k totální identifikaci
s postavami, z nichž každá zaujímá k vyhlídce Frankovy smrti trochu
odlišný přístup. Pro každou z postav je Frank někým jiným (manželem,
jediným synem, otcem, kolegou z práce, neznámým člověkem) a hercům se daří
tuto pestrost vztahů k umírajícímu člověku vyvést z univerzálního
tónu těžkosti do více nuancované symfonie pocitů.
Dresen
se krom vynikajících herců opřel i o zástup odborných konzultantů na poli
medicíny a jeho film tak přispívá i ke specifické osvětě. Zatímco ke smrti přistupujeme často jako k pouhému okamžiku
v životě, jako k bezbolestné přeháňce, k níž dojde „někdy za
hodně dlouho“, Konečná uprostřed cesty
nás provází procesem umírání. Členové společnosti, v níž je podstatný povrch
a v níž se sobě neznámí lidé navzájem odsuzují dle svých fyzických projevů
a vnějších znaků, jsou nenásilně zakomponovanými medicínskými sentencemi vedeni
k pochopení, že význam nevězí v nemocném člověku (ve Frankových projevech
viditelných pouhým okem), ale v nemoci (v cizorodé hlubinné struktuře,
která tyto projevy spouští). Člověka nedefinuje povrch, ale nitro - Dresen tuto
samozřejmost ještě zdůrazňuje personifikací Frankova nádoru, který se ve
scénách Frankových psychických vyšinutí zjevuje v médiích (v podobě
Thorstena Mertena) a informuje posluchače či diváky, co všechno nádor dokáže a
jak tím ovlivní činnost Frankova těla. Abstraktní hloubková struktura tak
získává explicitní hlas, popisuje svou funkci v organismu, poučuje
konzumenty zpravodajství, proč se
Frank mění, proč jsou nemocní lidé tak „mimo normu“, neboli „out“. Seznamuje nás
především s procesem transformace v jeho fázovosti, nikoli jen s jedním
hotovým efektem.
Konečná uprostřed cesty se svou otevřeností interpretacím blíží i dokumentární eseji, jak ji definuje Olga Sommerová. Centrální téma smrti je vtahováno do vícera protichůdných kontextů, je komentováno z variety různorodých pozic. K Frankově situaci se vyjadřují zastánci tak rozdílných přístupů k lidskému životu, tělu i duši, jako jsou biomedicína, alternativní medicíny či eutanazie. Ani jeden z odborníků se neocitne v pozici lacině vysmívaného exota - síť názorů a rad zůstává spíše než univerzální spásou souhrnem doporučení, jak by mohl Frank ke zbytku svého života přistoupit, nebo jak by mohla jeho rodina překlenout jeho nejtěžší dny. Filmů, jež dosahují obdobné esejistické kvality (představení mnohosti rovnocenných úhlů pohledů otevřených divákovu úsudku) nevídáme v kinech mnoho.
Dresen si vedle toho originálního, jímž filmy o umírání ozvláštňuje, neodpouští tradičně vytěžovaná srovnání pomíjivé lidské existence s věčným koloběhem ročních dob (vývoj Frankovy nemoci postupuje od barevného podzimu, kdy se dozví o nádoru, do bílobílé zimy, kdy zemře). To je ale snad jediné, čím se Konečná uprostřed cesty podobá jiným filmům o umírání.
____________________________________________________________________________________
HALT AUF FREIER STRECKE (Konečná uprostřed cesty)
Režie & scénář: Andreas Dresen
Kamera: Michael Hammon
Hrají: Milan Peschel, Steffi Kühnert, Talisa Lilli Lemke, Mika Seidel, Otto Mellies, Thorsten Merten...
110 minut, Německo/ Francie 2011
Žádné komentáře:
Okomentovat