čtvrtek 21. dubna 2016

Konečná uprostřed cesty



Známe dva druhy psychologických dramat s tematikou umírání. V tom prvním touží s životem smíření hrdinové zemřít, většinou po letité chorobě či nemohoucnosti, a celý tvar připomíná optimistickou oslavu života, během níž hrdinům fandíme, aby se jim nakonec podařilo dosáhnout vysvobození z vegetativního stavu (Čí je to vlastně život? či Hlas moře). Konečná uprostřed cesty německého režiséra Andrease Dresena spadá do druhé skupiny, kde hrdinové umírají nedobrovolně a v průběhu filmu směřujícího od stanovení diagnózy k očekávané smrti si musí „uspořádat své poslední věci“ (Biutiful, Pořád jsem to já). Jakkoli je téma nevyhnutelné smrti silné až tak, že jej lze snadno utopit v kýči, Dresenovi se daří přesný opak. Namísto reduktivní, zjednodušující fikce představuje otevřené a dialogické dílo konfrontující diváka s autenticitou života a s faktem, že nelze nalézt spolehlivý recept na to, jak ho vlastně vést a kamsi dovést, nebo jak vůbec chápat jeho zákonitosti, které často nabývají podoby „nefér“ paradoxů.

Konečná uprostřed cesty je především herecký film se silným sociálním tahem. Čtyřicátník Frank (Milan Peschel) pracuje jako montážní technik, jeho žena Simone (Steffi Kühnert) je řidičkou tramvaje. Spolu vychovávají čtrnáctiletou Lilli (Talisa Lilli Lemke) a osmiletého Miku (Mika Seidel) a zabydlují nový rodinný domek. Uprostřed budování rodinného zázemí diagnostikují Frankovi v nemocnici neoperovatelný zhoubný nádor na mozku a vyměří mu posledních pár měsíců života. Frankova postupná proměna z „plně fungujícího“ člověka v nemohoucího invalidu s psychotickými sklony a paměťovými i orientačními výpadky rozvolňuje i stmeluje rodinné vazby, kdy emoce Frankových nejbližších oscilují mezi oddanou pečovatelskou službou, potřebou utíkat z „kontaminovaného“ domova a nenávistí.

Ač na Milanu Peschelovi leží stěžejní úkol proměny k nepoznání pod vlivem rakoviny, představitelé vedlejších rolí jsou neméně obdivuhodní. Interakce postav působí věrohodně možná právě proto, že se film nenatáčel dle pevného scénáře, ale poskytoval hercům velký prostor pro improvizaci dialogů, což je letitou Dresenovou tvůrčí metodou, díky níž jeho filmy fungují jako přesné sociologické sondy s přesvědčivou kauzalitou. Z Konečné uprostřed cesty se odchází jako z pohřbu - po pouhých dvou hodinách projekčního času, který stačí k totální identifikaci s postavami, z nichž každá zaujímá k vyhlídce Frankovy smrti trochu odlišný přístup. Pro každou z postav je Frank někým jiným (manželem, jediným synem, otcem, kolegou z práce, neznámým člověkem) a hercům se daří tuto pestrost vztahů k umírajícímu člověku vyvést z univerzálního tónu těžkosti do více nuancované symfonie pocitů.

Dresen se krom vynikajících herců opřel i o zástup odborných konzultantů na poli medicíny a jeho film tak přispívá i ke specifické osvětě. Zatímco ke smrti přistupujeme často jako k pouhému okamžiku v životě, jako k bezbolestné přeháňce, k níž dojde „někdy za hodně dlouho“, Konečná uprostřed cesty nás provází procesem umírání. Členové společnosti, v níž je podstatný povrch a v níž se sobě neznámí lidé navzájem odsuzují dle svých fyzických projevů a vnějších znaků, jsou nenásilně zakomponovanými medicínskými sentencemi vedeni k pochopení, že význam nevězí v nemocném člověku (ve Frankových projevech viditelných pouhým okem), ale v nemoci (v cizorodé hlubinné struktuře, která tyto projevy spouští). Člověka nedefinuje povrch, ale nitro - Dresen tuto samozřejmost ještě zdůrazňuje personifikací Frankova nádoru, který se ve scénách Frankových psychických vyšinutí zjevuje v médiích (v podobě Thorstena Mertena) a informuje posluchače či diváky, co všechno nádor dokáže a jak tím ovlivní činnost Frankova těla. Abstraktní hloubková struktura tak získává explicitní hlas, popisuje svou funkci v organismu, poučuje konzumenty zpravodajství, proč se Frank mění, proč jsou nemocní lidé tak „mimo normu“, neboli „out“. Seznamuje nás především s procesem transformace v jeho fázovosti, nikoli jen s jedním hotovým efektem.

Konečná uprostřed cesty se svou otevřeností interpretacím blíží i dokumentární eseji, jak ji definuje Olga Sommerová. Centrální téma smrti je vtahováno do vícera protichůdných kontextů, je komentováno z variety různorodých pozic. K Frankově situaci se vyjadřují zastánci tak rozdílných přístupů k lidskému životu, tělu i duši, jako jsou biomedicína, alternativní medicíny či eutanazie. Ani jeden z odborníků se neocitne v pozici lacině vysmívaného exota - síť názorů a rad zůstává spíše než univerzální spásou souhrnem doporučení, jak by mohl Frank ke zbytku svého života přistoupit, nebo jak by mohla jeho rodina překlenout jeho nejtěžší dny. Filmů, jež dosahují obdobné esejistické kvality (představení mnohosti rovnocenných úhlů pohledů otevřených divákovu úsudku) nevídáme v kinech mnoho.

Dresen si vedle toho originálního, jímž filmy o umírání ozvláštňuje, neodpouští tradičně vytěžovaná srovnání pomíjivé lidské existence s věčným koloběhem ročních dob (vývoj Frankovy nemoci postupuje od barevného podzimu, kdy se dozví o nádoru, do bílobílé zimy, kdy zemře). To je ale snad jediné, čím se Konečná uprostřed cesty podobá jiným filmům o umírání.
____________________________________________________________________________________
HALT AUF FREIER STRECKE (Konečná uprostřed cesty)

Režie & scénář: Andreas Dresen

Kamera: Michael Hammon 

Hrají: Milan Peschel, Steffi Kühnert, Talisa Lilli Lemke, Mika Seidel, Otto Mellies, Thorsten Merten...

110 minut, Německo/ Francie 2011

Žádné komentáře: