Paranormal Activity

Studentka angličtiny Katie (Katie Featherston) trpí sílícími pocity, že se v jejím domě usadil démon, který ji chodí po nocích sledovat do ložnice a dává přitom najevo svou přítomnost. Její partner Micah (Micah Sloat) přinese jednoho dne domů digitální videokameru a prosadí plán zaznamenávat na ni vše, co se v jejich ložnici během nocí odehrává, zatímco oni spí. Výsledné domácí video z několika dní a nocí ze září a října roku 2006 je následně po vzoru Záhady Blair Witch široké veřejnosti prezentováno jako další senzační found footage – náhodně nalezený audiovizuální záznam –, jehož původci buď zemřeli nebo beze stopy zmizeli.

V recenzích filmu se krom povinného zmínění hororů obdobné estetiky, docílené užitím lehké techniky, k nimž Paranormální aktivita utváří svou skromnou variaci (série Záhada Blair Witch – 1999 a 2000, Otevřené moře – 2003, série REC – 2007 a 2009, či Monstrum - 2008), často objevují blazeované odsudky pro neoriginalitu koncepce (která však podle mého rozhodně nevylučuje možnost natočit funkční a neméně dobrý horor), a především frustrace z nenaplněných očekávání – velmi častou položkou na seznamu zklamání je asexualita filmu. Přestože je Paranormální aktivita dost postelová tím, jak kameru namiřuje přímo na manželské letiště v okamžicích plného provozu, případné scény partnerského sexu zůstávají záležitostí střihové elipsy. Přijde mi to vcelku logické vzhledem k žánru, v němž se nacházíme, a k náladě, jíž film buduje jako svou hlavní kvalitu.

Tou náladou je beznaděj. Pokud se chystáme shlédnout horor coby silně tělesný žánr, čekáme předem, že se v něm odehraje „něco hrozného“; ne každý horor však dokáže vytěsnit potenciál zábavy, a zároveň tuto nezvratnost spojit s nepříjemnými pocity, jež lze fyzicky prožít během projekce i s přesahem mimo ni. Až by se chtělo film přerušit. Likvidace a duševní rozklad zde neprobíhají na oné nižší úrovni jako v zábavných zabijáckých sériích typu Saw či Noční můra z Elm Street - hybatel toho všeho zůstane skrytý i kdyby na něho mířilo sto kamer.

Démon je bytostně spjatý s Katie, jíž už odmalička pronásleduje, nikoli s domem, v němž Katie právě aktuálně žije, navíc je Katie démonem čas od času přímo ovládána. Aniž by byla při smyslech a aniž by si to zpětně sama uvědomovala, vstává uprostřed noci z postele, 95 minut hledí na spícího manžela a následně se prochází po domě. Katie s Micahem se ocitají v bludném kruhu, z něhož není úniku i přes možnost odejít a změnit prostředí (ta by však patrně narušila rozpočet režiséra Orena Peliho, který za film utratil pouhých 15.000 dolarů a ještě nadával). Je to beznaděj diváka sledujícího Shelley Duvallovou, uvězněnou v hotelu Overlook s Jackem Nicholsonem v Osvícení Stanleye Kubricka, akorát že pohlaví si protentokrát proměnily role - jakmile se situace opakuje podruhé a Katie se ve svém transu blíží k partnerovi, aby na něho v černočerné tmě skoro dvě hodiny zírala, víme už, že to není ona, a že se může na osobě, která ji věří, kdykoliv dopustit naprosto čehokoliv.

Paranormální aktivita jasně určuje pravidla hry tím, jak systematicky strukturuje scény na noční a denní, na napínavé a uvolňující, a zároveň paradoxně na statické (pro noc) a dynamické (pro den), které se periodicky střídají. V bezpečí dne postavy analyzují videozáznamy z uplynulé noci, rekapitulují již viděné a řeší, jak se zachovat dál; noci pak přinášejí stále bližší kontakty s entitou, jíž živí negativní energie, kumulující se strach, ale i provokace ke komunikaci, jíž si nedokáže odpustit Micah. Po několika těchto periodách se divák stává doslova Pavlovovým psem, kterého se fyzicky zmocňují zcela protichůdné pocity v závislosti na tom, které denní období ve filmu právě začíná.

Paranormální aktivita vnáší do svého druhu hororů stázi, právě skrze níž je nejvíce děsivá. V denních scénách je kamera sice podobně nervní jako výše vzpomínané filmy přes celou svoji stopáž – Micah má zkrátka technologie rád a novou kameru využívá i k „partnerskému prudění“, které děj do jisté míry uvolňuje -, v noci je však pokojně umístěna na stativu a nezúčastněně, bez možnosti utéci do bezpečí a odvrátit zrak, zachycuje svým nočním viděním zvuky, stíny i paranormální fyziku toho, co se v místnosti děje. Neúprosnost času, který zbývá do rána, reprezentují digitální stopky v obraze, které se místy díky rychloposuvu přes dějově vyprázdněné pasáže nadějně rozjedou vstříc ránu, aby se nemilosrdně zase zastavily v tu nejhorší hodinu, kdy se musí něco stát.

Možná vidím ve filmu, kteří mnozí odstřelili, něco, co v něm není. Ale to je koneckonců podstata diváctví nejen hororu, ale filmu vůbec – mít velké oči, vidět či vnímat něco implikovaného, co ve skutečnosti, anebo jen zdánlivě není.

__________________________________________________________________________________________________

PARANORMAL ACTIVITY

Scénář & režie: Oren Peli

Hrají: Katie Featherston (Katie), Micah Sloat (Micah), Mark Friedrichs (psycholog)…

87 / 99 minut (kinoverze s alternativním závěrem / originální festivalová verze), USA 2007

Den, kdy se zastavila Země

V závěru svižného vědecko-fantastického filmu Den, kdy se zastavila Země (1951) v režii Roberta Wise promlouvá mimozemský návštěvník Klaatu (Michael Rennie) ke shromáždění vědeckých kapacit modré planety chaplinovsky laděnou řečí o míru, jíž zakončí hrozivým ultimátem: buď lidé dokáží eliminovat ve svém světě násilí a války a bude jim přáno i nadále obývat Zemi, anebo budou agrese vyvolávat či trpět, a v tom případě dojdou své zkáze. Klaatu v podání Keanu Reevese z nové verze Dne, kdy se zastavila Země (2008) režiséra Scotta Derricksona již žádné ultimátum nedává a rovnou zahajuje destrukční program. „Když zanikne Země, zemře lidstvo. Když zanikne lidstvo, Země bude žít“.

V téměř šedesátileté propasti mezi oběma verzemi původní krátké povídky Harryho Batese Farewell To The Master (1940) vězí zásadní problém: nová adaptace jako by se po scenáristické stránce navrátila do myšlenkového ovzduší naivistických 50. let minulého století, zatímco po stránce řemeslné pracuje s moderními vizuálními efekty a současnou mise-en-scéne, nepřipouštějící žádnou retro estetiku. Jako bychom sledovali vrcholně idealistické perly ze společensky „angažované“ dílny Eda Wooda, ovšem již bez onoho kouzla zastaralosti a případného neumětelství; pouze s pocitem, že to tvůrci myslí s potrestáním macešských kolonizátorů Země smrtelně vážně.

I

Efektní film se do banality propadá v dialogu Klaatua s profesorem Barnhardtem (John Cleese), který mimozemšťana jednoduše rétoricky přesvědčí, že lidé jsou schopni se změnit k lepšímu v okamžiku té nejhlubší krize, která jim může hrozit. Mimozemšťan věří slovům, která by nikdy nepřesvědčila žádného pozemšťana a začíná rozháraně přemýšlet o svém poslání na Zemi.

V emočním rejstříku herců nové filmové verze Dne, kdy se zastavila Země až na jedinou výjimku zcela chybí úsměv – s potěšením a radostí jsou spojeny jen některé ničivé akty skutečné (výkon generálova rozkazu vypustit rakety na Klaatuovu vesmírnou loď a jeho robotického kustoda Gorta), anebo virtuální povahy (zápal malého Jacoba do boje ve hře World Of Warcraft při vedení postavy mocného warriora). Mezilidské (potažmo meziplanetární) interakce se jinak utápí v náladě smutku, vážnosti, zpečetěného osudu, který nelze zvrátit, ať už je tímto nezvratným osudem myšlen plánovaný zánik lidstva, anebo jen osobní traumata typu vyrovnávání se se smrtí otce, soužití s nevlastní matkou, či Klaatuova snaha adaptovat se na vypůjčené lidské tělo, v němž se bytostně necítí.

Den, kdy se zastavila Země staví do kontrastu protipóly bezohledné lidské militantnosti (jejími nositeli jsou chladnokrevná ministryně obrany, snažící se o destrukci návštěvy z kosmu z obavy, že v této situaci kontaktu „jsme slabší civilizací my“, a především horkokrevný chlapec Jacob, opakovaně hystericky poukazující na léta mrtvého otce, který by s mimozemšťany zatočil, kdyby byl naživu) a pokojnosti (jíž spojuje s osobnostmi a přístupem skupiny vědců). Právě v domě fyzika Barnhardta dochází k problematizaci Klaatuova náhledu na lidstvo jako celek, ať už k ni přispěla rozpracovaná rovnice na tabuli naznačující snahu obohatit populaci o nové poznatky, anebo diegetická snivá Bachova hudba, podporující dojem přechodu z armádního výzkumného prostoru do zcela odlišné kontemplační dimenze. Produkce elit zdá se být spásou už jen v jejich potenciálu vlivu, na rozdíl od přímé destrukce prosazované primitivy.

II

Zatímco scénář zůstává za klasickou verzí z roku 1951 v mnohém pozadu, za skutečné ozvláštnění látky lze označit akční scény, a to především apokalyptické finále, v němž se Klaatuův gigantický robot z nezničitelného kovu sám přetransformuje v roj mimozemského hmyzu, který v kontaktu s jakoukoli další hmotou nabývá na objemu a síle, letíc nazdařbůh proměnit v sebe sama další produkty lidské práce a důkazy lidské existence na Zemi. Ničivému okolo letícímu víru záhadně odolává snad jen most, pod nímž probíhá poslední společný dialog mikrobioložky Helen s Klaatu.

__________________________________________________________________________________________________
THE DAY THE EARTH STOOD STILL (Den, kdy se zastavila Země)

Režie: Scott Derrickson

Scénář: David Scarpa (na motivy scénáře Edmunda H. Northa k filmu The Day the Earth Stood Still z roku 1951)

Obsazení: Keanu Reeves (Klaatu), Jennifer Connelly (Helen Bensonová), Jaden Smith (Jacob Benson), Kathy Bates (ministryně obrany Regina Jacksonová), Jon Hamm (Michael Granier), John Cleese (profesor Barnhardt)…

104 minut, USA / Kanada 2008