Bathory

Tvrdit, že „Čachtická paní“ tématem pro Juraje Jakubiska je, anebo není - to jen odráží vysoká očekávání, jež se ke snímku pojí, popřípadě souhlas či zklamání diváků, kteří od něho cosi očekávali. Osobně shledávám na Jakubiskově nejnovějším filmu sympatickým, jak nepapouškuje klasické verze legendy o hraběnce Báthoryové a namísto toho problematizuje mýty (hraběnka služky sice přímo či nepřímo vraždí, ovšem v jakýchsi „jakubiskovsky“ přízračných záchvatech stihomamu a poruchy osobnosti, a její energetické rudé koupele nejsou vůbec krvavé; dále pak je zde například přítomen hraběnčin nůž, jehož ostří připomíná upíří tesáky a má tak moc šířit mezi lidem fámy o upířím prokletí). Bolek Polívka v roli investigativního mnicha Petra koneckonců, skloněn v preludiu filmu nad almanachem se svými zápisky, prohlašuje, že „dějiny píší vítězové a paměti zase blázni, kteří přežili“. Tato „teoretická“ rovina filmu – Jakubiskova soukromá verze implikující mnichovu paměť - je podle mého snad jeho jedinou předností: Bathory se zásadně vymyká běžnému diváckému očekávání hororových situací, vylíčených nepřítomnými „vítězi“, a vypráví legendu zcela jinak, prizmatem „blázna“, který byl při tom a vše si nějakým způsobem zapamatoval.

Ať se mi Juraj Jakubisko jevil jako auteurská osobnost sebevíc, s Bathory přichází mé první rozčarování. Jakubiskův imaginativní styl nemá v porevoluční době takové finanční zázemí a především není ve filmech dneška tak patřičný, tak úderně „alternativní“, jako v poměrech totalitních – a tak když se Juraj jednou rozhodne dosti nákladně vyprávět starou legendu, musí jí bohužel rozmělnit anachronickými hloupostmi.

Film nás chce přesunout do první půle neklidného sedmnáctého století a nechat nás pocítit ducha této doby, zároveň se mu to zoufale nedaří právě pro zapojení modernistických žertíčků a legrácek jak ze století jedenadvacátého, jež mají na svědomí především dva žebraví potulní mniši, jakési zoufalé karikatury osvíceného Viléma z Baskervillu a juvenilního Adsona z Melku, a zároveň prapodivní dědici Leonarda DaVinciho, kteří jako by nalezli klíč ke konstrukci a užívání celé řady vynálezů, o nichž si mohla soudobá věda nechat jenom zdát. Rozumbrada Petr (Bolek Polívka) a pubertální novic (Jiří Mádl) jsou vysláni kardinálem, aby zjistili pravdu o podivných úmrtích spjatých s Čachtickým hradem. Sehrávají roli pozorovatelů celého dění, a v druhém plánu i dosti nešťastných zlodějů času. Do koncepce Jakubiskova velkofilmu jsou zahrnuty záběry válečných tažení proti Turkům, vyvržení prasete, karnevalu - zkrátka různé již samy o sobě časově marginalizované ilustrativní obrazy, které se však sousedstvím s komickými výstupy mnichů stávají margináliemi na n-tou. Historická věrnost ustupuje v Bathory do pozadí před modernistickou rutinou a historický film je už i ve vážných okamžicích otráven postupy průhledné frašky. Herecký ansámbl najednou tvoří jen sběř šašků navlečených do historických kostýmů a nejvěrohodnějšími herci se tak stávají ti, kteří neměli před natočením Bathory s českým či slovenským filmem pranic společného – především představitelka hlavní role, Anna Frielová, jež si svoji přirozenost a charakterovou jednotu zachovává až do finále.

Psalo se i o tom, že legendu o Čachtické paní toužil zfilmovat i Zdeněk Troška – a já měl při sledování Bathory místy pocit, že se tvůrci série Kameňáků skutečně podařilo nějakým způsobem zasáhnout do výsledné podoby filmu.

__________________________________________________________________________________________________
BATHORY (Bathory)

Režie: Juraj Jakubisko

Hrají: Anna Frielová (Alžběta Báthoryová), Karel Roden (Juraj Thurzo), Hans Matheson (Caravaggio), Franco Nero (král Matyáš), Deana Horváthová (čarodějnice Darvulia), Bolek Polívka (mnich Petr), Jiří Mádl (novic)…

138 minut, Slovensko / Česká republika / Maďarsko 2008

Pravda o práci

Hoblit

Přiznám se, že četba parodie na Tolkienova Hobita pro mě byla spíše čtenářským utrpením, snad z toho důvodu, že veškerý humor autora Hoblita leží ve třech sice pofidérních, v oblasti parodie však vůbec nijak překvapivých tvůrčích metodách, které nelze tomuto žánru vyčítat.

Všechno je samozřejmě jinak

Za prvé (jak už sám titul díla napovídá) – názvy a jména ras, postav, míst a věcí Tolkienovy Středozemě se v českém překladu Hoblita staly oběťmi drobných lexikálních proměn oproti svým protějškům z českého překladu Hobita, stejně jako byly alternativnímu posunu podrobeny vývoje situací, jež potkávají Binga Štiplíka na jeho nedobrovolné pouti „tam a zase zpátky“ s družinou trpaslíků a jedním senilním, nedoslýchavým čarodějem Randálfem. Celý svět se proměnil do podoby přiblblého absurdistánu, v němž se draci rodí z čarodějů a čarodějové z trpaslíků stejným způsobem, jako se proměňují housenky v motýly; kde se vedou války o slovy nepopsatelný kovový kroužek, skrze jehož otvor lze pronést jakoukoliv větu, aby kroužek poté dle své vlastní zlovůle vykonal co možná nejzáludnější formu opaku vyřčené věty; a kde armády Temnot „velkýho ďábelskýho Šauroně“, usilujícího o zmíněný kroužek, tvoří „hrabavá verbež, v jejichž řadách se vyskytují takové bestie jako skřetřevi, zlobrojleři, sotvažanti nebo nezkrocani, kteří si nedovolí kvoknout a poslouchají svého stvořitele na slovo“. Výklad prapodivných atributů a funkcí magického kroužku tvoří spolu s několika jeho použitími pochopitelně nejsvětlejší, nejzábavnější pasáže Robertsovy parodie (trpasličí stížnost „nemáme tu ani špetku jídla“ způsobí zjevení mrzké špetky z jídla; pavouci, kteří „se řítí přímo na nás“, se náhle otočí a sami ani netuší, proč se najednou řítí zcela opačným směrem než chtějí, apod.). Binec, jenž je kroužek schopen napáchat, koneckonců sám o sobě panuje i v celé Středníkozemi. A to bez vyzvání.

Delší jméno má snad už jen arabskej šejk

Za druhé - autor parodie zesměšňuje krom původního díla zároveň i Tolkiena, a to v celém jeho záběru, včetně metod psaní a okruhů zájmů, které se odrážely i v jeho non-fikční a vědecké tvorbě. „Profesor Roberts“ jako by se ve svých neustávajících poznámkách pod čarou - ve věčných odbočkách k zamýšlením se nad drobnými nesmysly prakticky bez souvislosti s dějem - vydával za ještě většího nadšence a úzce specializovaného maniaka, než byl samotný Tolkien, což demonstruje už jen celkovým součtem svých fiktivních iniciál, jimiž iniciály Tolkienovy o jednu přebíjí. Publicista a literární vědec A. R. R. R. Roberts (vlastním jménem však pouze Adam Roberts) si zapojením poznámkového aparátu a všelijakých dodatků, narušujících plynutí fabule, dělá legraci z vědeckého stylu psaní a přibližuje své dílo spíše klasickému ústnímu vyprávění nad postelí chrnícího haranta. Vytržení recipienta z jednoho časoprostoru do jiného je koneckonců pro žánr parodie typické – vzpomeňme např. na sebereflexivní filmy Mela Brookse Spaceballs (parodující Hvězdné války), či Žhavá sedla (zaměřující se na westerny obecně), které velmi často upozorňují diváka na svou vlastní matérii, na to, že se dívají „jen“ na film jako na médium.

Podobenství dneška za každou cenu

A za třetí – pokud Tolkien vždy maskoval jakékoliv manifesty a principy prazákladních soupeřících sil zla a dobra sebevíce rafinovaně, aby nedocházelo k žádnému konkrétnímu ideologizování, ale pouze ke střetům a důsledkům úsilí o poražení jedné síly druhou (čímž získalo Tolkienovo fantasy dílo na nadčasovosti, podobně jako „politicky“ srovnatelně „jednoduché“ Hvězdné války George Lucase), Roberts neváhá humor své knihy pointovat setkáními Bingovy družiny s individualitami či společenstvími, které smýšlejí, jednají a vyjadřují se žargony, jimiž je naše současná společnost a popkultura přesycena, a my tak postavy vnímáme jako snadno zařaditelné zástupce různých „mimoňských“ skupin, které pokaždé cosi deklarují. Napůl medvěd a napůl člověk Jöhněd se ze zásady vyjadřuje typicky skandinávsky (přehlasovaně) a jeho promluvy i obydlí jsou jakýmsi jízlivým product placementem výrobků značky Ikea. Glumův parodický odraz Bluma je zase asketickým filosofem, meditujícím v samotě vlhké jeskyně o problémech, jež nikoho nezajímají, a jehož „hádanky ve tmě“ reprezentují jeho omezení se na filosofii a logiku, která tvrdě narazí na Bingovu absolutně nelogickou otázku („Olemujeme-li mu to, nebo neolemujeme-li mu to?“). Dalšími prapodivnými filosofy a logiky jsou pavouci, zastupující komunistické společenství se vším, co ke komunistům patří (stanovy na všechno, drzá provokace, idea třídního boje)...

Svým způsobem se už nemůžu dočkat, až si přečtu Robertsovy další parodické opusy Lán brslenu, Silmabillion, či Da Vinciho hlod – Treska Mistra Leonarda.

__________________________________________________________________________________________________

THE SODDIT (Hoblit)

A. R. R. R. Roberts, 2003