Ač byl Smrtelný hřích (1945) Johna M. Stahla natočen barevně v Technicoloru, nelze mu odepírat příslušnost k okruhu filmů, jež charakteristicky poznamenal noirový styl. Stahlův film jako by od typických kvalit vizuální ikonografie, „povrchového“ rázu noiru (souhry světel a stínů, „temných pasáží“, snímání pod vychýlenými úhly) svou barevností upouštěl, soustředíce se především na elementy „vnitřní“, hlavně psychologické, jež svojí nevyzpytatelností a svým vlivem na jednání postav obohacují převážnou černo-bělost hrdinů i zápletek klasického noiru. Přesněji řečeno, Smrtelný hřích z celé škály noirových propriet představuje jen femme fatale, silný ženský charakter, skrze nějž na scénu vstupuje zlo(čin) – a to až s hitchcockovskou rafinovaností v užívání Suspense, Hitchcockovy metody napětí, dle níž divák tuší nebezpečí, či prožívá znepokojení dříve než k dané situaci relevantní postavy ze světa fikce.
I
Ellen Berentová (Gene Tirneyová) je manipulativní žena zcela propadající žárlivosti, která se po smrti otce – své jediné lásky - citově upne na spisovatele sentimentálních románů Richarda Harlanda (Cornel Wilde). Aby se zbavila dosavadního nápadníka Quintona a urychlila odchod od ryze ženského, a pro její paranoidní ego tudíž konkurenčního zbytku rodiny, vhodí nic netušícího Harlanda do role svého oficiálního snoubence, s níž se omámený muž nakonec ztotožní. Ellen se stává posedlou společným soužitím s Harlandem ve venkovské vilce v izolaci od ostatních lidí a velmi těžce nese, jak jsou její uzurpátorské iluze narušovány Richardovými snahami o přestěhování svého dočasně ochrnutého bratra Dannyho pod společnou střechu. Ellenina chorobnost vrcholí s příjezdem její matky a sestry Ruth na delší návštěvu, během níž Ellenino podrážděné chování neuniká pozornosti ostatních. Uprostřed tak početné skupiny lidí, obývající domek u jezera, ztrácí Ellen jen několik měsíců po svatbě pocit, že ji manžel miluje. Pokouší se tedy různými způsoby vetřelce odstranit z cesty…
Fyzickou reprezentací Elleniny psychické deformace je její zírání – zvláštní strnulost tváře i ducha, který jako by zcela opustil tělo a odhodlával se vždy k nějakému fatálnímu, nezvratnému kroku. Ellenino zírání se ve filmu objevuje celkem třikrát. Poprvé nás překvapí ve scéně seznámení se s Richardem ve vlaku coby pro osudové ženy typicky provokativní nástup na scénu, jako mrtvolný flirt s neznámým mužem bez hnutí brvou, než později seznáme, že se Ellen nacházela při spatření autora své aktuálně rozečtené knihy zcela mimo své tělo. Později vyplouvá spolu s rehabilitujícím se Dannym ve člunu na jezero, kde švagra povzbuzuje k přeplavání na břeh, aby „udělali radost Richardovi“. Dannymu ve vodě rychle dochází dech a křeč jej stahuje pod hladinu. V jednom obraze vidíme o život zběsile bojujícího, polonahého Dannyho, zmítajícího se na hladině, i nehybnou Ellen v bezpečí člunu nad ním, prožívající za slunečními brýlemi a pod skořápkou že županu další „zásek“. Potřetí stojí Ellen na vrcholu schodiště a dlouze ulpívá zrakem na místě, kam dopadne po inscenovaném zakopnutí, mající ukončit její graviditu (narození svého dítěte shledala jen hrozícím příchodem dalšího vetřelce, jež by odváděl manželovu pozornost od ní samé). Ustrnutí a „zamrznutí“ tělesných funkcí (a zároveň času i prostoru kolem ní), tento výlet choré duše mimo tělo, přijímající veškeré příkazy i za cenu sebepoškození, přesně definují Ellenin citový chlad, který pohlcuje i vší její vřelost.
Že s Ellen není cosi v pořádku, to cítíme již z její mrazivé variace na flirt s Richardem-neznámým mužem. Ostatní postavy v diegezi pak sehrávají role buď nic netušících (Danny, Quinton), či postupem času pozvolna tušících účastníků (Richard, Ruth, Ellenina matka), anebo mlčících svědků Elleniny lability (primář v nemocnici, posílající navzdory Elleniným protestům Dannyho k pobytu u jezera, jež se stane jeho hrobem). Podobně jako detektiv Arbogast během své soukromé domovní prohlídky Batesova motelu netuší, že se k němu za jeho zády chodbou plíží Norman Bates s nožem v ruce, v matriarchálním Smrtelném hříchu nemá nikdo nejmenší ponětí o démoničnosti duše femme fatale, jejíž tělo zírá svým obětem přímo do očí.
II
Smrtelný hřích spadá historicky i produkčně do klasického období americké studiové éry – nelze si v něm mimo typické patetičnosti (scéna, v níž Ellen během jízdy koňmo rozprašuje otcův popel v rodném údolí) nepovšimnout jisté tvůrčí poslušnosti vůči dobovým konvencím v zobrazování manželského života (např. běžná scéna ranního probouzení Ellen a Richarda v oddělených postelích) a tělesnosti ženy (Ellen vystupuje po koupeli z moře na břeh se suchými vlasy, probouzí se v domácích šatech a s již namalovanými rty), jež tlumí erotický náboj filmu, jehož hlavní devizou je femme fatale, i když okolnostmi „doháněná“ k asexualitě. Divácky velmi rozporuplně přijímané finále obsahuje další z „nesvobod“ díla: ve skutečném světě by se soudním žalobcem nikdy nestal bývalý milenec ženy, okolnosti jejíž smrti jsou u soudu vyšetřovány, jak k tomu došlo v případě Russella Quintona (Vincent Price). A i kdyby se jím přeci jen stal, nikdy by nedostal pro věčné námitky soudu vůči irelevanci či zaujatosti šanci vést tak eruptivní výslechy o povaze milostných propletenců, v nichž sám veřejně figuroval coby zhrzený nápadník.
Považoval bych však za nespravedlnost považovat tyto „odchylky od realismu“ za pasiva, spíše je vnímám jako příznačné prvky, symptomy doby vzniku filmu a jejích společenských, kinematografických i žánrových kódů a pravidel, dle nichž je důležité, aby především došlo k dramatickému vyvrcholení a ne aby k němu nedošlo jen proto, že by to bylo nerealistické či blbé – jde o jakási naplněná očekávání, jež mají milovníci hollywoodského filmu klasické i post-klasické éry s jejich sledováním a poznáváním spjaty. Jak jednou pronesl Rudolf Arnheim: „film je uměním díky chybám z hlediska realistické reprezentace, díky nedokonalosti své iluze“. Smrtelný hřích je v tomto ohledu učiněným narativním potěšením hitchcockovských kvalit.
Celý příběh je vlastně jakýmsi prapodivným flashbackem, zasazeným do rámce přátelského posezení vypravěče a jeho posluchače – je uvozen i zakončen průvodními slovy právníka, který se však, jak uvidíme, osobně celé historie účastní jen spoře. Právník-vypravěč tak neužívá jen svoji paměť, jak se snaží přesvědčit svého posluchače a na chvíli i diváky („Žárlivost je snad nejhorší ze všech sedmi smrtelných hříchů. Znám podrobně jeden příběh, který skončil tragicky právě přispěním žárlivosti“), ale zpětně konstruuje příběh z kolektivní paměti zúčastněných, jež se vždy nějak (jistě k velkému vzteku Ellen) nacházeli v blízkosti novomanželů – nejen ze svých vzpomínek, ale i z klepů rodinných příslušníků a z informací, jež dramaticky vyplouvají na povrch u soudu. Film se tak stává historickým přehledem drbů z druhé ruky s tvářnosti dramatické fakticity, jíž dodal až filmový tvar vyprávění. Této struktuře odpovídá i volné nakládání s kategorií času: děj se odehrává během jarních a letních měsíců jednoho roku, uzlové body manželského života (např. žádost o ruku, svatba) však zůstávají oprávněně nezmíněny coby nezajímavé.
Stejně jako většině historických pramenů, ani právníkovi-vypravěči coby jejich pouhému interpretovi nelze v ničem stoprocentně věřit. Za nejpravděpodobnější etapy jeho vyprávění lze považovat ty, jimž byl osobně přítomen, tzn. seznámení Richarda s rodinou Berentových, a poté až dění u soudu. Zde se ale paradoxně odehrává tak neuvěřitelný výslech, až mám pocit, zdali není celý příběh jen atraktivní právníkovou smyšlenkou pro ukrácení dlouhé chvíle nad čajem a partií šachu. V rovině implikovaného vypravěče (souboru nejen filmových tvůrců, kteří dali filmu vzniknout a ještě dopomohli k jeho ocenění Oscarem za scénář) jde o smyšlenku zajisté. Má ale důvod lhát i vypravěč? Proč ne. Každopádně je však ta děravost, nedokonalost a nejistota ohledně kvalit syžetu mnohem čistší a zábavnější, než ona jistota u mnoha z moderních snímků, v jejichž finále se hrdina jen probouzí po děsivé noční můře…
__________________________________________________________________________________________________
LEAVE HER TO HEAVEN (Smrtelný hřích)Režie: John M. Stahl
Hrají: Gene Tirneyová (Ellen Berentová), Cornel Wilde (Richard Harland), Vincent Price (Russell Quinton), Jeanne Crain (Ruth Berentová), Mary Philipsová (paní Berentová), Darryl Hickman (Danny Harland)…
110 minut, Amerika 1945