Génius z jiné dimenze: Egon Schiele

Egon Schiele patří mezi filmy tematizující střet umělce (osobnosti žijící ve specifickém „světě umění“, ve zvláštním rytmu a svérázné duševní atmosféře) s institucemi, hodnotami a morálkou společenské masy. Společnost zde umělce soudí a vězní jako pornografa, nárokuje si jeho účast ve svých válečných konfliktech a je ochotna kupovat jeho obrazy za horentní sumy, přestože on komerci odmítá (Schiele: „Nejde mi o peníze“ – Klimt: „Chápu“). Ať už spolu se Schielem a Klimtem kroutíme hlavami nad soudcem pálícím umělecké dílo a nařizujícím další zabavit, anebo nad Schielem, který dokáže za partnerkou opouštějící jejich vztah zvolat jen „potřebuju tě kvůli tomu obrazu“, pokaždé jde o projev odpojení uměleckého životního stylu od hodnot „vnějšího světa“ – od legislativy, od ekonomických aspektů existence a umělecké tvorby, od konvenčních podob milostných a mezilidských vztahů.

Schieleho poslední vztah s Edith ze sousedství nefunguje, protože tato žena nepochází na rozdíl od předchozích Schieleho partnerek z uměleckého prostředí. Je spíše konzumentkou umění toužící mít na zdi pověšené moderní obrazy a jejich autora jako živý objekt ležící v ložnici. Není však připravena na to, že Schiele vztah chápe jako hru pro tři aktéry: Schieleho, jeho umění a ženu jako inspirační zdroj. Protože Schiele k ženám přistupuje rovněž jako k objektům (modelům), stává se tento vztah dalším příkladem neslučitelnosti umělce s „vnějším světem.“

Schieleho maximě, že hodnota umění přesahuje ekonomické principy, dá paradoxně za pravdu šmelinář na černém trhu, který je ochotný v těžkých válečných časech vyměnit chinin pouze za umělecké předměty. Kdo nemá nic víc než peníze, ten je synem smrti, protože úleva od bolesti a záchrana života je možná jen skrze umění. Přestože se rodinné šperky a další cenné artefakty dostávají do rukou zkušenému překupníkovi, metafora umění jako spásy a hodnoty cennější zlata je touto epizodou zachována.

Rozpor pozorujeme i mezi Schieleho charakteristickým expresionistickým tvůrčím stylem a realistickou filmovou reprezentací jeho příběhu. Schieleho poetikou je krása skrývající se v ošklivosti vyzáblých, deformovaných, špinavých, barvami a odlesky hrajících těl. Biografickým momentům, jež Schiele unikátně převedl na malířské plátno v této přitažlivé ošklivosti, vrací film naturalistickou podobu reality zbavené asymetrií, hýřivých barev a anorektických lidských přízraků. To, jak Schiele svět kolem sebe viděl, musíme číst z jeho obrazů. Z filmu můžeme naopak číst, jaká podoba světa a jaké poměry v něm jej možná inspirovaly k poetice groteskní deformace a šerednosti.
_________________________________________________________________________________________

Egon Schiele (Egon Schiele: Tod und Mädchen; Rakousko, Lucembursko, 2016)

Režie: Dieter Berner. Scénář: Hilde Berger, Dieter Berner. Kamera: Carsten Thiele. Střih: Robert Hentschel. Hudba: André Dziezuk. Hrají: Noah Saavedra, Maresi Riegner, Valerie Pachner, Larissa Breidbach, Marie Jung ad., 110 minut, premiéra v ČR 10. 11. 2016.

Legenda sedmi moří a hříchů: Sindibád (1971)

Sindibád Zoltána Huszárika je modernistickým art-filmem, v němž sledujeme proud vědomí umírajícího titulního bonvivána, který diskontinuitně, útržkovitě, asociativně vzpomíná na prchavé momenty ze svého života. Většina těchto momentů má něco společného buď se sexem, anebo s jídlem – s oddáváním se zážitkům, jejichž kvantita dávno utlumila jejich emocionální intenzitu a jedinečnost.

Sindibád v porovnání s maďarskými politickými (např. Jancsóovými) či politicko-satirickými filmy stejné doby (např. se Svědkem Pétera Bacsóa) působí jako apolitická výjimka, poetický roj efemérních impresí. Není ale prorežimní kritikou minulých, před-socialistických časů, které byly ze socialistické perspektivy dekadentní? Sindibád je zasazen do doby secese a jeho titulní antihrdina se nám ve svých monolozích zpovídá, že nejvíce jej těší marnost a pocit nadřazenosti. Všem lže, nikoho není schopen milovat. Jeho postoj k lásce nejlépe vystihuje tvar srdce, který zůstane po Sindibádovi ve sněhu poté, co se do něj vymočí – láska je pro něj jen výron z pohlavního údu. Každý zná Sindibáda buď přímo, anebo jej alespoň postihly důsledky jeho milostných pletek, postihující díky svému rozsahu životy mnohých. Útržkovitost vyprávění z něj činí časoprostorově všudypřítomného nomáda neschopného přestat hromadit milostné trofeje. Svěřuje se starému známému, že spáchal všechny zločiny krom vraždy. Klidně mohl k smrti přivést kdykoli kohokoli, aniž by se to dozvěděl – a tento typ relativně nepřímé viny je spojen i s kapitány průmyslu, kteří ovlivňovali osudy exploatovaného a znevýhodňovaného dělnictva. V Sindibádovi nevidíme žádné průmyslníky, ani dělnictvo, jen využívané a odvrhávané ženy, kterých je však tolik, že by mohly tvořit společenskou třídu samu o sobě. Je tedy Sindibád variací na mýtus o buržoazním netvorovi, který vysává druhé, zneužité je odhazuje a uvrhává je do neštěstí? Na takovou ideologickou pozici blízkou např. Botostroji od K. M. Walló je Huszárikův film snad příliš poetický a nejednoznačný.

Divák může Sindibáda číst i jako protirežimní kritiku, podobenství o životě v tzv. Gulášovém socialismu Jánose Kádára - režimu, který si stejně jako husákovská normalizace žádal konformitu občanů, jejich rezignaci na vyšší cíle a ideály výměnou za příslib klidného života v relativním dostatku. Sledujeme požitkáře, který většinu času věnuje milostným dobrodružstvím a obžerství, aniž by ho tento životní styl těšil. V gurmánské scéně si po spořádání polévky a dvou hlavních chodů uvědomí, že by málem zapomněl na hovězí a ze setrvačnosti si objedná i to. Konzumace se pro něj stala normou, zvykem praktikovaným přes bolest, vězením, z něhož jej osvobozuje až smrt rámující film úvodem i závěrem. Jako by nebylo možné dosáhnout na něco víc, jako by doba snížila strop možností na pouhý konzum a hédonismus.

Sindibád je záměrně sestříhán tak, aby si divák některých obrazů z četných rapidmontáží neměl ani šanci všimnout, nebo rozpoznat, co vyjevují. Pocit nezřetelnosti, nezachytitelnosti, pomíjivosti je tím, co po sobě dynamicky stříhané detaily na různé jevy či známky života zanechávají. Sindibád tento zákon okamžitého zapomínání, vytěsňování sotva prožitého vystihne při jedné své avantýře výzvou „řekni mi své jméno, ať na něj můžu zapomenout.“ Zavrhneme-li tedy politické čtení Sindibáda, můžeme se nad ním alespoň ptát, jaký smysl může mít život zcela oddaný konzumu, anebo bezpracný život na rentě, který by mnozí chtěli žít.
_________________________________________________________________________________________________

Sindibád (Szindbád; Maďarsko, 1971)

Režie: Zoltán Huszárik. Námět: Gyula Krúdy. Scénář: Zoltán Huszárik, János Tóth. Kamera: Sándor Sára. Hudba: Zoltán Jeney. Střih: Zoltán Huszárik, Mihály Morell. Hrají: Zoltán Latinovits, Éva Ruttkai, Eva Leelossy, Erika Szegedi, Sándor Horváth ad., 90 minut, premiéra v ČSSR 27. 10. 1972.