Egon Schiele patří mezi filmy tematizující střet umělce (osobnosti žijící ve specifickém „světě umění“, ve zvláštním rytmu a svérázné duševní atmosféře) s institucemi, hodnotami a morálkou společenské masy. Společnost zde umělce soudí a vězní jako pornografa, nárokuje si jeho účast ve svých válečných konfliktech a je ochotna kupovat jeho obrazy za horentní sumy, přestože on komerci odmítá (Schiele: „Nejde mi o peníze“ – Klimt: „Chápu“). Ať už spolu se Schielem a Klimtem kroutíme hlavami nad soudcem pálícím umělecké dílo a nařizujícím další zabavit, anebo nad Schielem, který dokáže za partnerkou opouštějící jejich vztah zvolat jen „potřebuju tě kvůli tomu obrazu“, pokaždé jde o projev odpojení uměleckého životního stylu od hodnot „vnějšího světa“ – od legislativy, od ekonomických aspektů existence a umělecké tvorby, od konvenčních podob milostných a mezilidských vztahů.
Schieleho
poslední vztah s Edith ze sousedství nefunguje, protože tato žena nepochází na
rozdíl od předchozích Schieleho partnerek z uměleckého prostředí. Je spíše
konzumentkou umění toužící mít na zdi pověšené moderní obrazy a jejich autora
jako živý objekt ležící v ložnici. Není však připravena na to, že Schiele
vztah chápe jako hru pro tři aktéry: Schieleho, jeho umění a ženu jako
inspirační zdroj. Protože Schiele k ženám přistupuje rovněž jako k objektům
(modelům), stává se tento vztah dalším příkladem neslučitelnosti umělce
s „vnějším světem.“
Schieleho
maximě, že hodnota umění přesahuje ekonomické principy, dá paradoxně za pravdu
šmelinář na černém trhu, který je ochotný v těžkých válečných časech
vyměnit chinin pouze za umělecké předměty. Kdo nemá nic víc než peníze, ten je
synem smrti, protože úleva od bolesti a záchrana života je možná jen skrze
umění. Přestože se rodinné šperky a další cenné artefakty dostávají do rukou
zkušenému překupníkovi, metafora umění jako spásy a hodnoty cennější zlata je
touto epizodou zachována.
Rozpor
pozorujeme i mezi Schieleho charakteristickým expresionistickým tvůrčím stylem
a realistickou filmovou reprezentací jeho příběhu. Schieleho poetikou je
krása skrývající se v ošklivosti vyzáblých, deformovaných, špinavých,
barvami a odlesky hrajících těl. Biografickým momentům, jež Schiele unikátně
převedl na malířské plátno v této přitažlivé ošklivosti, vrací film
naturalistickou podobu reality zbavené asymetrií, hýřivých barev a
anorektických lidských přízraků. To, jak Schiele svět kolem sebe viděl, musíme
číst z jeho obrazů. Z filmu můžeme naopak číst, jaká podoba světa a
jaké poměry v něm jej možná inspirovaly k poetice groteskní deformace
a šerednosti.
_________________________________________________________________________________________
_________________________________________________________________________________________
Egon Schiele (Egon Schiele:
Tod und Mädchen; Rakousko, Lucembursko, 2016)
Režie: Dieter Berner. Scénář:
Hilde Berger, Dieter Berner. Kamera:
Carsten Thiele. Střih: Robert
Hentschel. Hudba: André Dziezuk. Hrají: Noah Saavedra, Maresi Riegner, Valerie
Pachner, Larissa Breidbach, Marie Jung ad., 110 minut, premiéra v ČR 10. 11.
2016.