Rodinné štěstí (politická interpretace; věnováno personálu HFW)

V konverzačním dramatu Szabolcze Hajdua Rodinné štěstí mžourá malý Brúnó přes zkreslující žluté plastové hledí helmy na mámu, jíž začne vyčítat, že už zase kouří, i když ta si jen masíruje tvář a marně se hájí, že vůbec nekouří. Tato i řada dalších dialogových scén filmu se dotýká tématu nespravedlivé dezinterpretace – toho, jak snadno si pod vlivem noetického deficitu přimýšlíme a dosazujeme často negativní významy tam, kde by se slušelo upravit optiku a podniknout mnohem hlubší reflexi a především sebereflexi. Ocitáme se v bytě, kde si šest postav náležících k jedné rodině stále něco vyčítá, někoho z něčeho podezírá a soudí, něčeho se bojí. Snaha napadených hájit se naráží na nařčení ze lží a manipulací a vede do ještě horších pekel dalších obžalob a oživování starých sporů.

Lidská tendence odvozovat si z různých jevů a chování druhých nepodložené a nepodložitelné závěry (symptomatické interpretace, které nemusí mít nic společného s fakty ani se skutečnou „povahou materiálu“) rezonuje s širšími politickými kontexty. Obsah jedné rozmluvy mezi dospělými v Rodinném štěstí nám připomene světácké kverulantství nad prohnilostí rodné země ze Zkoušky dospělosti Cristiana Mungiu, kde hlavní hrdina paušálně odsuzuje Rumunsko jako ztracenou zemi, v níž zdržovat se po maturitě znamená pohřbít svou budoucnost: Ernella a Albert se vrací z ročního pobytu v Anglii a po zkušenosti se životem v zahraničí si stěžují na rodné Maďarsko jako na zemi, kde na deset lidí připadá jeden „normální člověk“, zatímco v Anglii mají údajně z deseti občanů jen jednoho blbce. Argumentují, že v Anglii věnovala učitelka celou hodinu vyprávění o Maďarsku jen proto, že její žákyně Laura z Maďarska se měla druhého dne vracet domů, a že v Maďarsku by žádný učitel nic takového neudělal například pro dítě ze Sýrie. Protože jednou nenarazili na blbce, vyjadřují se o Britech jako o kultivovanějších lidech, než jsou Maďaři, přestože vztah britské veřejnosti k imigrantům a imigrační politice se od postojů orbánovského Maďarska příliš neliší. Otázka zní, co by britští učitelé pro Lauru udělali, kdyby se měla vracet do Sýrie – udrželi by si možná stejným, možná odlišným přístupem v očích Maďarů tvář „normálních lidí“, nebo by se z nich rázem stali blbci vrhající stín blbství na celý britský národ? Co vlastně víme o lidech, které soudíme?

Z četby otce a syna v moudré knize vyplývá, že soudit druhé, promítat si do nich své strachy a předsudky a vidět je jako příčiny svých zklamání je jednou z přirozeností člověka. Člověk vnímá druhé zkresleně proto, že je jako živočišný druh zkrátka takový, a když se malé dítě zeptá proč, ani otec, ani kniha nejsou schopni to zodpovědět. Hajdu má důvod dívat se na Maďary kriticky, když si volí do vlády konzervativní pravici, která mimo jiné odmítá subvencovat umění s nedostatečně nacionalistickými akcenty. V Rodinném štěstí coby režisér, autor scénáře i prostřednictvím jím sehrané postavy otce rodiny Farkase říká, že „blbci jsou v každé zemi“ a snaží se stát mimo jejich kruh. Jeho film směřuje od počátečních rozepří a hádek ke zklidnění a smíření. Ukazuje nám podobný vývoj mezilidských vztahů jako např. animované pohádky pro děti typu Doba ledová: zpočátku se hádáme, podezíráme a nesnášíme, protože se i přes (rodinné) příbuzenství neznáme. Jakmile se poznáme, přestaneme druhé (dez)interpretovat, zjistíme, co od nich můžeme očekávat a zavládne mezi námi klid a mír. Když je člověk jako druh takový, jaký je, nic jiného než čekat, poznávat a smiřovat se mu nezbývá – to je myslím Hajduův recept na štěstí jak v rodinných, tak v obecněji mezilidských vztazích.

_____________________________________________________________________________________

ERNELLÁÉK FARKASÉKNÁL (Rodinné štěstí)

Režie & scénář: Szabolcs Hajdu

Kamera: Csaba Bantó, ad.

Hrají: Orsolya Török-Illyés, Erika Tankó, Szabolcs Hajdu, Domokos Szabó, Lujza Hajdu, ad.

81 minut, Maďarsko 2016