(Text této recenze vznikl léta páně 2012 jakožto povinný domácí úkol v rámci kurzu Dějin světové kinematografie po roce 1945, vedeného dr. Jaromírem Blažejovským. Zadáním bylo reflektovat pouze tu část knihy, která se zabývá obdobím po II. světové válce, čili pasáže od str. 331 dále - toto vymezení je jedním z důvodů jakési "neúplnosti" přítomného textu. Během psaní mi pak můj textový editor zahlásil překročení požadovaného počtu znaků nutného ke splnění úkolu, načež se stala další podivuhodná věc, která by mohla umocnit zdání neucelenosti článku: klávesnice se mi náhle vymrštila zpod rukou, podklady ke zpracování úkolu odletěly do kouta místnosti, a jakmile mi Hlasy začaly našeptávat "už nepiš", byl jsem nucen - další práce neschopen - ze strašidelné komnaty odejít léčit si nervy do lokální pivnice).
I
Ač
nebývají Kristin Thompsonová a David Bordwell označováni za skalní
představitele nové filmové historie, naplňují ve svém téměř devítisetstránkovém
úvodu do dějin světové kinematografie imperativ nové filmové historie vnímat filmy jako
kontextuální objekty - jako výsledky ekonomických, technologických a
socio-kulturních podmínek a tvůrčích estetických preferencí a voleb. Jejich Dějiny filmu se neomezují pouze na snahu
vyjmenovat „velké tvůrce“ a „velká díla“ a reprodukovat tím jakýsi „kánon
filmu“ - naopak se běžné kanonizaci vymykají svou pozorností k pluralitě
dějin, které určují výslednou podobu jednotlivých děl a tedy i naši diváckou zkušenost,
a které přesto nebývají v běžných, do češtiny přeložených zpracováních
dějin filmového média zohledňovány.
Mimo
tradiční přehled dobových filmových trendů, národních stylů, tvůrců a samotných
děl tak Thompsonová s Bordwellem zahrnují do své knihy oddíly o technologickém
progresu média od geneze zvukových systémů přes rozšíření širokoúhlých formátů
až k novým médiím a digitalizaci. Autoři rovněž detailně popisují
lokální filmovou infrastrukturu jednotlivých států – filmové školy, místní
festivaly, archivy a cinematéky, organizace či fondy podporující tvorbu ekonomicky.
Velmi
zdařilé je provázání dějin filmových poetik s dějinami socio-kulturními: války
anebo každodenní život v režimech definovaných totalitně či demokraticky představují
důležitý formotvorný vliv na výstupy té které národní kinematografie. Přidanou
hodnotou knihy je shrnutí politických poměrů, v jakých se dané státy
nacházely a které podmiňovaly jejich stav produkce, distribuční portfolio i
návštěvnost kin. Tvořily–li například v čínské kinodistribuci v období
1966-1969 veškerou distribuční nabídku pouze týdeníky s Mao Ce-tungem,
Thompsonová s Bordwellem dokáží tento stav vysvětlit detailním popisem
období „Velké proletářské kulturní revoluce.“ Dějiny filmu jsou zároveň kronikou zásadních událostí 20. století
schopnou přinést poučení i z oblasti obecné historie. Samozřejmostí je pak
mikrohistorická perspektiva, zabývající se třeba měnící se identitou filmových publik,
vlivem televize a nových médií na návštěvnost kin či fenoménem migrací a
s ním spojeným nárůstem diasporních kinematografií.
II
Spolu
s tímto povědomím dopadu vícera historických determinant na film se
Thompsonová a Bordwell věnují i bohatosti forem filmové exprese. Zvláštní
kapitoly věnují modům filmové výpovědi odchylujícím se od kanonického narativu:
politickému i poetickému dokumentu, animovanému filmu i experimentální
kinematografii. V duchu teorie o filmu jako syntetickém umění získává
v kapitole o evropských kinematografiích od 70. let zvláštní prostor usouvztažnění
filmu s jinými uměleckými disciplínami – především s divadlem a malbou,
dále s operou a literaturou.
Neopomenutelnou
tendencí Dějin filmu je poukazování
na politický potenciál kinematografie. Druhá polovina publikace - počínaje
kapitolou o nových vlnách a mladých kinematografiích - vypráví příběh zvratu
„humanisticky“ orientované kinematografie v kinematografii „sexu a
radikální politiky“ (za příčinu tohoto vývoje označují autoři generační výměny
filmových tvůrců a s nimi spjaté hodnotové, tematické i výrazové proměny).
Autoři si všímají filmu nejen jako ideologicky využitelného média, ale i jako
média reflexivního a k sociálnímu prostředí do jisté míry kritického.
Ať už píší o protispolečensky naladěných filmech Šóheie Imamury či o levicově
zaměřeném brazilském proudu Cinema novo,
nemívají sklon těmto ani žádným jiným dílům připisovat hodnotící znaménka či vlastní
ideologické komentáře. Ideologická neutralita autorů i jejich nezájem
cokoli hodnotit dodává knize analyticky seriózní formu.
Kniha
svým vytrvalým upozorňováním na představitelky ženského filmu nabourává i mýty
o kinematografii jako genderově jednotném, mužském podniku. Mimo známých a
jaksi povinných příkladů režisérek mladých a nových vln evropských
kinematografií (Chantal Akerman, Agnès Varda, Márta Mészáros ad.) se
dozvídáme o ženské tvorbě například v rámci kinematografií Venezuely, Indie,
Filipín, Íránu či Senegalu. Stejně tak autoři zdůrazňují ženskou tematiku
v dílech mužských tvůrců, například Kendži Mizogučiho, Čanga I-Moua a
dalších. Tendence objevovat a zdůrazňovat místo ženského elementu ve světovém
filmu a navazovat tak na cíle feministické filmové teorie je v Dějinách filmu perzistentní.
III
Dominantním referenčním
bodem Thompsonové a Bordwella zůstává americký film, jemuž se oba badatelé
systematicky věnují. Celou publikaci lze vnímat jako příběh cesty
hollywoodského filmu k vítězství na světových trzích, dovršené ve finální
kapitole o globalizaci. Předpokládanou výtkou proti takto založeným Dějinám filmu může být paradoxní
čtenářův pocit jejich obsahové neúplnosti. Knize se pochopitelně nedaří
obsáhnout řadu filmových směrů či národně specifických žánrů v jejich
komplexnosti: například spaghetti-westerny reprezentuje pouze nejznámější
představitel Sergio Leone, ačkoli například z Cinepuru[1] víme,
že tato italská varianta westernu byla bohatá na žánrové polohy a věnovalo
se jí mnoho známých i komerčně úspěšných tvůrců. Autoři se zabývají proslulými proudy
uměleckého filmu (například ve francouzském kontextu „tradicí kvality“ a novou
vlnou), ale za artové hranice těchto slavných period národních kinematografií
jakoby se již neměli potřebu vydávat: zcela zde tak chybí v našem
francouzském příkladu proslulá komerční komedie ztělesněná herci Louisem de Funèsem
či Pierrem Richardem nebo režisérem Claudem Zidim, jejichž jména se
v publikaci vůbec neobjevují. Na jednu stranu Thompsonová a Bordwell obsahem
své práce překračují mantinely pusté kanonizace a zmiňují i velmi raritní díla
za účelem nástinu narativních a stylistických norem dané kinematografie
v dané době, na druhou stranu je jejich zájem orientován primárně
k artovému filmu, zatímco masově populární trendy (mající jistou váhu pro
konstrukci socio-kulturního kontextu) odstavují na vedlejší kolej.
Jak
upozorňuje Milan Klepikov ve své recenzi,[2] autoři
v podtitulu označili svoji knihu úvodem do dějin kinematografie, nikoli
jejich přehledem, jak nás mystifikuje český překlad názvu. Vytýkat obsahovou
neúplnost takto komplexnímu úvodu do dějin filmu by nebylo nejvhodnější. Navíc,
jak je u Thompsonové a Bordwella zvykem, výklad doplňují odkazy na
relevantní specializované monografie či časopisecké studie, v nichž lze
hledat detailnější rozbor opomenutých veličin.
[1] Švábenický, Jan (2008): Spaghetti western. Italská varianta amerického vzoru. Cinepur, 16. č. 60, s. 12-17.
[2] Klepikov,
Milan (2009): Kristin, David and the Man Who Wasn’t There. Iluminace, 21, č. 1, s. 135-148.
________________________________________________________________________________________________
DĚJINY FILMU. PŘEHLED SVĚTOVÉ KINEMATOGRAFIE (Film History. An Introduction, 2nd edition)
Kristin Thompsonová & David Bordwell, 2007 [2004)